Matyáš Korvín (1443–1490)

Matyáš Hunyadi (zvaný také Korvín) byl uherským králem, jenž získal také titul krále českého. Českými historiky byl od doby Františka Martina Pelcla a Františka Palackého vnímán jako zhouba českého národa, ovšem středověká moravská společnost jej přijímala rozhodně pozitivněji. Tak i Olomouc, jež se v době jeho vlády stala bezkonkurenčním hlavním městem Moravy.

Matyáš se narodil 23. února roku 1443 v transylvánské Kluži (Kolozsvár, Klausenburg, dnes Cluj-Napoca). Jeho otcem byl slavný (ačkoli více slavný, než úspěšný) bojovník proti Turkům Jan Hunyadi. I když pocházel z méně významné transylvánské rodiny, podařilo se mu vybudovat neotřesitelnou pozici v Uherském království. Ve službě u srbského despoty a uherských magnátů na jižní hranici získal zkušenosti s bojem proti Turkům a své postavení posílil i službou u císařského dvora Zikmundova. Později na pozici uherského krále podporoval Albrechta Habsburského, ale i Vladislava Varnenčíka a po jeho skonu u Varny roku 1444 se podílel na správě Uherského království (od roku 1446 jako regent) až do nástupu Ladislava Pohrobka v roce 1453. Jako zemský hejtman se však i nadále podílel na organizaci obrany království a zahynul po úspěšné obraně Bělehradu roku 1456. Tím se definitivně potvrdila jeho sláva, na které stavěli i jeho synové. Janovým nástupcem se nestal jeho starší syn Ladislav, jenž byl králem Ladislavem Pohrobkem popraven v reakci na zavraždění králova rádce Oldřicha II. Celského, ale mladší Matyáš.

V roce 1457 byl Matyáš Korvín v Praze, v zajetí panovníka. Ten však toho roku zemřel a stejně jako v Čechách, i v Uhrách se pomýšlelo na nového krále z řad místní šlechty. Už 24. ledna byl Matyáš zvolen uherským panovníkem. Jiří z Poděbrad využil příležitosti a domluvil se na budoucím manželském svazku mezi ním a svou dcerou – vazby mezi Českým a Uherským královstvím se tak měly posílit. A posílily se ještě mnohem více v pozdější době. Matyáš se dostal zpět do Uher, ujal se vlády a přes určité potíže byla pak svatba realizována v roce 1461. Jeho žena Kateřina však zemřela v únoru roku 1464 při porodu i se svým dítětem. I to bylo důvodem, že Matyáše ve spojenectví s Jiřím z Poděbrad nic nedrželo a postupně se dostal (především jako katolík proti kališníkovi) do opačného tábora. Již v roce 1465 sliboval papeži pomoc při boji proti „heretikům“.

Aktivně se Matyáš připojil k českomoravské opozici až na začátku roku 1468. Dne 8. dubna pak vzal české katolíky v ochranu a vytáhl na Moravu a do Čech; informoval o tom nejen české katolíky, ale i mnohá česká a moravská města včetně Olomouce. Olomouc byla společně s dalšími velkými moravskými královskými městy (Brno, Znojmo, Jihlava) na straně Matyášově a Matyáše podporoval konečně už také olomoucký biskup Tas z Boskovic. Ten k opozici proti Jiřímu přešel až na konci roku 1467 a sám se také s Gabrielem Rangonim, italským františkánem, za Matyášem na počátku roku 1468 vydal. Začátek česko-uherské války byl pro Matyáše částečně úspěšný a po dobytí Třebíče a obležení Špilberku se vydal do Olomouce, kde zůstal celý červenec a srpen. Z Olomouce se tak stal hlavní Matyášův stan, odkud válku organizoval a kde i přijímal další nové spojence, jako byli Jan z Rožmberka nebo město České Budějovice. Teprve po odjezdu krále se podařilo uherským vojskům dobýt i klášter Hradisko, který sloužil jako pevnost na straně Jiřího. Ovšem další fáze války na počátku roku 1469 nebyla pro Matyáše tak úspěšná a jeho vstup do Čech mu přinesl těžkou taktickou porážku. U Vilémova v Železných horách byl donucen k uzavření příměří a k jednání.

Prodlužovaná jednání se uskutečňovala především v Olomouci (nebo v její blízkosti – s Jiřím na „míli od Olomouce“ směrem na Šternberk), ovšem ke konečnému smíru nevedla. Přestože se Matyáš zavázal pomoci Jiřímu při jednáních s papežem (jenž jej označoval za heretika), byl nakonec právě v Olomouci českými a moravskými katolickými stavy zvolen českým králem. Volba se odehrála 3. května 1469 v olomoucké katedrále za přítomnosti papežským nunciů, ostřihomského arcibiskupa i olomouckého biskupa, ale také zástupců české a moravské šlechty i měst. Králem jej prohlásil český „kingmaker“ Zdeněk ze Šternberka, jenž byl zásadní postavou i při volbě Jiřího z Poděbrad. Podle vratislavského písaře a kronikáře Petera Eschenloera teklo víno proudem a král pořádal velikou hostinu, doslova píše: „… Matyáš nechal v Olomouci zřídit pod zemí trubky, z nichž tento den štědře proudilo víno, jehož se mohl každý dosti napít, chudý i bohatý… Matyáš pozval všechny hosty ke stolu, dal každému královské jídlo, a z Uher si přinesl stříbrné nádobí, pro něž nechal zřídit kredenc velice rozměrnou a drahou.“ Konala se tak v Olomouci obrovská slavnost, jaká volbě nového krále přísluší. I když nebyl Matyáš uznán jinými představiteli Českého království (utrakvistickou pozici zohledňují např. Staré letopisy české, když psaly, že „tomu králi trudno do Prahy bylo přijeti ani na Karlštajn, aby koruny české sobě dobuda, i mohl se právě králem českým a ne lživě psáti“), v Olomouci a většinově na Moravě i ve Slezsku byl považován za českého krále právě již od 3. května roku 1469.

Právě proto také Matyáš potvrzoval jak městu, tak biskupství a kapitule všechna práva jako každý nově nastupující panovník. V privilegiu pro kapitulu označil olomouckou církev za „růži v trní“ či „světlo v temnotách“, když odkazoval na boj Olomouce proti husitům. Na straně města zase – proti vůli olomoucké kapituly – potvrdil založení farní školy u sv. Mořice. Tím jednoznačně ukazoval, jaký má zájem o dobrou spolupráci s městem, které využíval jako jednu ze svých klíčových základen na Moravě. Pokračující česko-uherská válka znamenala, že se Matyáš na Moravě a v Olomouci vyskytoval relativně často. Do Olomouce jistě zavítal v letech 1470 a 1474 a snad i v letech mezi tím. Nejvýznamnějším byl však jeho pobyt v Olomouci v létě roku 1479, jemuž předcházely dlouhé přípravy. Již o rok dříve probíhala jednání o mír mezi Matyášem a teď již českým králem Vladislavem Jagellonským. Na konci roku byla mírová dohoda potvrzena královskými vyslanci v Olomouci a právě do Olomouce byl svolán panovnický sjezd, na němž měli Matyáš i Vladislav mírové dohody ještě jednou stvrdit.

Mírová dohoda znamenala, že jak Vladislav, tak Matyáš se mohli nazývat dědičnými českými králi, ovšem jejich vláda v českých zemích byla rozdělená. Vladislav vládl v Čechách, Matyáš na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích. Pro Olomouc, která uznávala Matyášovu vládu na Moravě již deset let, se tolik neměnilo. Reálně vládl Matyáš. Setkání obou českých králů v Olomouci v červenci roku 1479 bylo nevídané a pro Olomouc jedinečné. Kronikáři popisovali slávu a pompu, s níž oba panovníci vstupovali společně do města. Matyáš jej považoval za své, tedy přijel již dříve, ale pak přivítal Vladislava, který na něj čekal v Uničově. Společně pak vstoupili do města pod baldachýnem, zavítali do katedrály, kde si vyslechli české zpěvy, a pak se ubytovali. Samostatně vjela do města královna Beatrix (dcera neapolského krále), manželka Matyášova, která podle slov Petera Eschenloera „přijela ještě později s uherskými pány, pěti tisíci koňmi a v nevyslovitelné nádheře s ozdobami ze zlata, stříbra, perel a drahých kamenů, koně i lidé nazdobení. Královna seděla na zlatém voze, její dvorní dámy na dalším zlatém voze. Každý říkal, že na zemi nežije nikdo, kdo by viděl takovou nádheru a okázalost.“

Jak se shodují Peter Eschenloer, Antonio Bonfini (italský humanistický dějepisec v Matyášových službách), i další zpravodajci, v Olomouci se pak králové i královna denně navštěvovali, pořádali nákladné hostiny, na náměstí se pořádalo i divadlo a různé tance a turnaje. Matyáš také vystavoval na náměstí zlaté a stříbrné drahými kameny zdobené nádoby, jimiž dokazoval své bohatství a moc. Podle Galeotta Marzia, dalšího italského humanisty u královského dvora, poslouchal Matyáš v Olomouci slavné básně o své velikosti, i když na ně prý reagoval ne právě potěšeně a příliš podlézavého barda kritizoval. Každopádně olomoucká slavnost v létě roku 1479, která byla jednoznačně největší společenskou, kulturní a politickou událostí města na dlouhou dobu, měla za účel ohromit všechny zúčastněné a prezentovat moc a sílu Matyášovu.

Mírová dohoda však také znamenala, že Matyáš svůj zájem nasměřoval jinam a v Olomouci se již neobjevil, na Moravě pak již jen roku 1486 na jednáních s Vladislavem v Jihlavě. Uherský a český král se pak místo na boj s Turky zaměřil na boj proti císaři Fridrichovi III. a postupně se mu podařilo dobýt velkou část rakouských zemí včetně Vídně a Vídeňského Nového Města. Ve Vídni také v úterý před Velikonocemi 6. dubna roku 1490 zemřel.

Přestože po slavnostech roku 1479 Matyáš již do Olomouce nezavítal, nebyl ve městě zapomenut. Připomíná jej např. velká nástěnná kresba v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie, který byl původně františkánským klášterním kostelem. Na ní je zobrazen kromě Jana Kapistrána jeho otec Jan Hunyadi v bitvě u Bělehradu roku 1456. Vyobrazení mohlo být vytvořeno františkány, kteří tak demonstrovali svůj přátelský vztah k panovníkovi a snad tímto způsobem i žádali o jeho podporu. Z františkánského kláštera pochází rovněž jeden z kamenných znaků Matyáše jako českého krále, který je v současnosti uložen ve Vlastivědném muzeu Olomouc. Druhý takový znak, který je v Olomouci k vidění, je součástí stavby nejvýznamnějšího městského kostela, farního kostela sv. Mořice. Chór kostela byl zaklenut v roce 1483 a olomoučtí měšťané na svornících jeho klenby jednoznačně vyjádřili své preference a svou politickou orientaci. Mezi znaky papeže, olomouckého biskupství, Římské říše a Českého království je kromě znaku města vyobrazen také znak Matyáše Korvína jako českého krále. Tato příchylnost k Matyášovi v Olomouci nikdy nevymizela, a když byla na konci 19. století přestavována a vyzdobena olomoucká radnice, mezi slavné okamžiky města vyobrazené ve slavnostním sále našla cestu také Matyášova volba českým králem roku 1469.