Divadlo v době baroka
Teatralita či zdivadelnění všech forem společenského života patřilo k podstatným rysům barokní kultury. Ať již šlo o svatbu, pohřeb nebo náboženské rituály opětovně se prosazující katolické církve, snaha působit na smysly diváka okázalostí a nádherou byla zásadním hybatelem ovlivňujícím podobu vnější prezentace.
Největšími mistry barokního spektáklu byli jezuité, kteří v Olomouci působili od roku 1566. Divadelní představení tvořila běžnou součást výuky, studenti během nich předváděli své dovednosti nabyté při studiu deklamace a gestiky. Protože nedílnou (a čím dál tím důležitější) součástí školských her byla hudba, vžilo se pro ně označení „melodrama“. Texty vytvářeli členové řádu, komponování hudby bylo častěji svěřováno laikům. Nejvýznamnějším tvůrcem olomouckých jezuitských dramat byl Antonín Saletka, z jehož pera pochází mj. hra Saeculum coronatum z roku 1724, uplatňující nejen komické výstupy, ale také recitativy a árie na způsob opery. Melodramata byla prováděna v divadelním sále či za pěkného počasí na dvoře konviktu, vystupovalo v nich i několik desítek účinkujících.
Z ostatních duchovních řádů vynikli svou láskou k divadlu premonstráti usídlení na Hradisku u Olomouce. Od 40. let 18. století se jejich klášter stal dějištěm jedné z nejzajímavějších kapitol zdejšího divadelního života, totiž pěstování tzv. hanáckých oper. Zpěvohry v hanáčtině s lidovými tanci byly pravidelně prováděny v masopustním období a při návštěvách významných hostí, k nimž patřila dokonce i císařovna Marie Terezie. Jako autor se uplatnil Ignác Plumlovský (řádovým jménem P. Alanus), v pozdějších letech vynikli Mauritius Bulín (texty) a Josef Pekárek (hudba). Texty oper nešetřily svérázným humorem – tak například v Pargamotéce jsou zpěvní hlasy označeny břeškant (diskant), kaňór (cantor) a řechtoň (tenor), přičemž byli „všeci od Veškova vebrani a do Trantareje veslani“. V Operetce o prajskym rumlu je hanácký naturel vystižen veršem „bezpečnějši jest s bochtama zacházeť než s pistolama“, o těžkostech vdavekchtivých dívek vypovídá v opeře Jora a Manda povzdech „všode o chlape velká nóza“.
Profesionální divadlo bylo reprezentováno německými kočovnými společnostmi hostujícími v hostinci U Černého orla a od roku 1770 v Královském městském národním divadle nad masnými krámy, jehož venkovní schodiště je dochováno dodnes. Na sklonku 50. let 18. století se Olomouc seznámila dokonce s tehdy módním žánrem italské opery buffa. Dějištěm premiéry proslulé komické opery La contessina Floriána Leopolda Gasmanna, provedené při příležitosti setkání Josefa II. s Friedrichem II., se ovšem stal blízký Uničov.
Autor: Jana Spáčilová