Hudba v baroku
Počátek hudebního baroka bývá kladen do doby kolem roku 1600, kdy byl renesanční vícehlas nahrazen revolučním vynálezem tzv. monodického slohu (jednohlas doprovázený jednoduchým akordickým doprovodem). V českých zemích zmítaných třicetiletou válkou se nový styl prosazoval postupně, v plné míře se rozvinul až ve 2. polovině 17. století. Rozhodující vliv církve společně s nepřítomností panovnického dvora zapříčinily to, že vedoucím žánrem se stala katolická chrámová hudba.
Nejinak tomu bylo i v Olomouci. Nejvýznamnějším centrem byla katedrála sv. Václava, jejíž hudební soubor byl v tomto období svěřován do rukou zkušených kapelníků, z nichž mnozí se uplatnili jako talentovaní skladatelé. Mezi nimi vynikli kolem poloviny 18. století zejména bratři Václav a Josef Gurečtí. První je znám jako autor italských oper a slavnostní Missy obligationis, druhý svými koncerty pro violoncello ve stylu Antonia Vivaldiho významně přispěl k žánru instrumentální hudby, které se jinak naši skladatelé věnovali jen okrajově. Pozornost zasluhuje také jeho nástupce Antonín Neumann, autor několika desítek sinfonií, které byly dlouhou dobu pokládány za ztracené.
Hlavní hybnou silou hudebního života Moravy byli olomoučtí biskupové. Již v počátcích tohoto období sehrál rozhodující roli v propagaci nového barokního slohu kardinál Franišek Dietrichstein, který pozval na naše území celou řadu italských umělců v čele se skladatelem Giovannim Battistou Alouisim. Karel z Liechtensteina-Kastelkornu zase proslul svými kontakty s Vídní a Salcburkem; jeho unikátní sbírka uložená dnes v Kroměříži uchovává hudební klenoty, které právem vzbuzují zájem hudebníků z celého světa. Významným mecenášem 1. poloviny 18. století se stal vášnivý vyznavač italské opery Wolfgang Hannibal Schrattenbach, k jehož intronizaci roku 1712 byla v Olomouci provedena patrně nejstarší známá hudebně dramatická skladba na Moravě, serenata Piramo e Tisbe. Na sklonku 18. století vynikli olomoučtí biskupové jako podporovatelé místního hudebního spolku Collegium musicum, který jako vůbec první v českých zemích zahájil pravidelné veřejně přístupné abonentní koncerty.
Hudba kvetla také v olomouckých klášterech, k vrcholům hudebního života patřilo provádění oratorií ve Svatém týdnu. Nelze než litovat, že většina dokladů této bohaté praxe se omezuje pouze na libreta a archivní zprávy, neboť notové materiály byly později zničeny. Jediným, avšak o to cennějším pozůstatkem z doby vrcholného baroka je sbírka hudebnin ze Svatého Kopečku u Olomouce, dnes uložená v Moravském zemském muzeu v Brně.
Autor: Jana Spáčilová