Olomoucká univerzita v období 16. - 18. století

O několik měsíců později započala výuka v čtyřtřídním gymnáziu s 225 žáky, které bylo součástí koleje a po celou dobu existence univerzity připravovalo studenty pro vstup na filozofickou fakultu. V roce 1569 se jezuité se svými žáky nastěhovali do nově upravených prostor bývalého minoritského kláštera na olomouckém Předhradí. Teprve po smrti biskupa Prusinovského se podařilo v roce 1573 naplnit jeho záměr a zřídit v Olomouci vysoké učeni, první svého druhu na Moravě. Velkou zásluhu na tom měl první rektor jezuitské koleje a současně rektor obou řadových škol – Španěl Hurtado Pérez. Vznik jezuitské akademie s právem promovat posluchače ke všem hodnostem platným na kterékoli jiné evropské univerzitě, jenž zajistila dvě brevia papeže Řehoře XIII., byl stvrzen listinou císaře Maxmiliána II. Výuka prvních studentů vysokého učení započala v roce 1576, kdy byl také pořízen první zápis studentů do univerzitní matriky. Poslední konfirmaci privilegií olomoucké jezuitské akademie provedl císař Rudolf II. v roce 1581, jenž rozšířil promoční práva i na studenty jiných univerzit, kteří se v Olomouci podrobí rigorózní zkoušce. Tímto aktem byl završen proces vzniku zdejšího vysokého učení.

K rozdělení jezuitské akademie na fakulty, a tím i ke vzniku univerzity došlo až v první třetině 17. století. Děkan filozofie byl poprvé volen v roce 1628, o dva roky později se uskutečnila volba děkana fakulty teologické. Jak bylo tehdy obvyklé i u jiných univerzit, disponovala olomoucká akademie vlastní jurisdikcí ve věcech civilních a trestních, vykonávanou rektorem. Akademické vězeni nazývali studenti „kurník“ (ornithoboscum).

Učitelé

V počátečním období (1573–1630) působila na olomoucké jezuitské akademii (univerzitě) a koleji řada vyučujících z cizích zemí, nejčastěji ze Španělska. Češi byli zastoupeni jen mizivě, na což si roku 1587 stěžoval i olomoucký biskup Stanislav Pavlovský. K nejznámějším Čechům té doby, literárně velmi aktivním, patřili Baltazar Hostounský a Václav Šturm, kteří náleželi k první generaci jezuitů pocházejících z českých zemí.

Po přestálé krizi let 1618–1621 v důsledku stavovského povstání, se jezuitská kolej spolu s

univerzitním učením dočkala velkého rozkvětu, který podporovali zdejší, často věhlasní profesoři. Naplno se rozvinula výuka teologie, zahrnující v průběhu čtyř a později šesti let čtyři předměty (teologii spekulativní, morální, polemickou a Písmo svaté); od roku 1668 přibyl předmět pátý – církevní právo a o dva roky později šestý předmět – hebrejština. První doktorát z církevního práva byl udělen roku 1721 olomouckému kanovníkovi Václavu baronovi Košínskému. Důraz byl kladen rovněž na výuku filozofie, v jejímž rámci se přednášela logika, fyzika s matematikou a metafyzika (filozofická nauka o jsoucnu).

K nejvýznamnějším profesorům olomouckého vysokého učení náležel matematik Jakub Kresa (1648–1715), rodák ze Smržova u Jevíčka, který působil na dvoře císaře Karla VI. Světové renomé si ve druhé polovině 18. století získal matematik Jan Tesánek, jenž byl žákem pražského profesora matematiky Josefa Steplinga. Výrazné úspěchy na poli astronomie zaznamenával již v polovině 17. století olomoucký rodák Valentin Stansel, který se zabýval měřením výšky hor na Měsíci a později proslul jako astronom v jezuitských kolejích v jižní Americe. V polovině 17. století již většina zdejších profesorů pocházela z českých zemí. Podobně jako v oblasti přírodních věd pobývali v Olomouci také vynikající představitelé humanitních oborů (například Jan Tanner), byť někdy jen po krátkou dobu.

Vedle výuky jednotlivých oborů se pozornost jezuitských učitelů často soustřeďovala na přípravu specifických veřejných vystoupení studentů v rámci svátečních či slavnostních okamžiků církevního roku nebo při návštěvách nejrůznějších významných osobností v Olomouci. Nejčastěji byly před budovou či ve dvoře jezuitské koleje nebo v divadelním sále akademie inscenovány divadelní hry, dialogy, recitace, popř. polemiky, studenti se podíleli na procesích apod. Jezuité dbali na jejich velkou výpravnost a pompu vpravdě barokní, které nezřídka uchvacovaly světské publikum. Od poloviny 18. století podléhalo dříve úspěšné jezuitské školství obecně sílící kritice ze strany státních úřadů, které stále více zasahovaly do systému jezuitského vzdělávání ve snaze zkvalitnit výuku a zvýšit její konkurenceschopnost s univerzitním prostředím v protestantských zemích. Zrušení jezuitského řádu v roce 1773 pak v tomto směru znamenalo dovršení procesu vzniku státních univerzit. Některé obory, zejména přírodovědné, však trpěly nedostatkem kvalifikovaných odborníků, a proto i po zrušení Tovaryšstva Ježíšova působili na zdejší univerzitě exjezuité.

Budovy

Jezuité, původně usazení v budovách bývalého minoritského kláštera na olomouckém Předhradí, postupem doby jeho areál zcela nahradili barokními novostavbami a expandovali ve výstavbě dál směrem do vnitřního města. Komplex jezuitských budov vytvořený mezi léty 1637–1724 sestával z koleje, kostela, školy a konviktu, na který volně navazoval seminář sv. Františka Xaverského.

Budova koleje představovala pro příslušníky jezuitského řádu zázemí v podobě řeholního domu. Tovaryšstvo rozlišovalo koleje podle čtyř stupňů: na nižší s latinskou školou, s gymnáziem, s nižším stupněm vysokého učení (akademií) a poslední s nejvyšším stupněm vysokého učení (univerzitou). Pro olomouckou kolej založenou roku 1566 byla v letech 1711–1722 postavena čtyřpodlažní budova se dvěma dvory. Kostel zasvěcený Panně Marii Sněžné, vybudovaný v letech 1710–1716, sloužil jezuitům a celé univerzitě jako centrální liturgický prostor, v němž se také odehrávala řada disputací a promočních aktů. Na kostel a budovu koleje navazovala školní budova, která zároveň propojovala olomoucké Předhradí s vnitřním městem a přímo sousedila s městskou Novou bránou. Byla určena pro výuku gymnazistů a univerzitních studentů. V jejím těsné blízkosti se nacházel konvikt, jenž zastřešoval několik ústavů, které byly pod správou jezuitů. V zásadě šlo o kněžský seminář, který byl pomocným zařízením teologické fakulty sloužícím jako ubytovací zařízení a studijní ústav pro alumny (studenty vydržované na studiích prostřednictvím výnosů různých nadací). V této podobě byl olomoucký jezuitský konvikt založen už roku 1566. V rámci téže budovy označované jako konvikt (dělila se podle stavebních fází na Starý a Nový konvikt) fungoval také ústav pro světské vzdělávání šlechtických synů, tzv. šlechtický alumnát. Po vzniku akademie přibyl roku 1578 ke kněžskému semináři zvláštní papežský seminář (Collegium Nordicum), kam byli přijímáni chovanci ze Skandinávie, Pobaltí a Uher, kteří po ukončení studia měli za úkol šířit katolickou víru do nekatolických oblastí. Papežský seminář byl zrušen v roce 1741. Roku 1776 doznala změn organizace konviktu, když byl rozdělen na dvě instituce, a to na ústav pro šlechtu (Collegium nobilium) a samostatný kněžský seminář. Poslední budovou v rámci olomouckého vysokého učení byl seminář sv. Františka Xaverského založený biskupem Stanislavem Pavlovským (1579–1598) pro chudé žáky (nešlechtice). Převážně to byli hudebníci a zpěváci, kteří obstarávali zpěv a hudební produkce o nedělní liturgii nebo při nejrůznějších procesích. Seminář byl zrušen v roce 1778.

Studenti

Množství studentů na jezuitské akademii od konce 16. století výrazně rostlo. V roce 1574 jich bylo přes čtyři sta a již počátkem 17. století se jejich počet zdvojnásobil. Zájem o univerzitní studium byl velký, přičemž převažovali studenti z Moravy a Slezska. Rovněž řada šlechtických rodů pokládala studium u olomouckých jezuitů za prestižní záležitost a posílala sem studovat své syny, i když v převaze byli spíše studenti z měšťanského prostředí.

Studenti byli evidováni v tzv. matrikách či albech, kam se zapisovaly údaje o jejich původu, rodišti, případně získaných gradech. Zápisem do matriky student získával akademická práva a zavazoval se k plnění školních povinností. Dodnes je dochováno šest matrik olomoucké univerzity. Vlastní imatrikulaci předcházela tzv. depozice (beánie) neboli odkládání hrubých mravů, při níž byli noví studenti podrobování zesměšňujícím, často i krutým symbolickým obřadům, kterým se snažili jezuitští učitelé bránit. K nejvýznamnějším osobnostem zapsaným do olomouckých univerzitních matrik patří vedle Albrechta z Valdštejna například Jan Sarkander (1587), Bohuslav Balbín (1636) nebo osobní lékař císaře Ferdinanda III. a profesor pražské lékařské fakulty Jan Marcus Marci z Kronlandu (1615).

Školní rok začínal počátkem listopadu a končil v srpnu; zkoušky se na akademii konaly každoročně na jaře a závěrečné na konci roku. Jednotlivé grady byly na filozofické fakultě udělovány v pořadí bakalaureát (první zkouška), magisterium (udělováno po absolvování metafyziky) a doktorát, jemuž předcházela disputace ze všech částí filozofie (50 otázek). Na teologii byly udělovány grady bakalaureát, licenciát a doktorát. Před zkouškami si uchazeči o grady nechávali tisknout hromadné, ale také individuální teze, o nichž měli disputovat. Tisky byly často nákladné mědiryty s obrazovými výjevy a údaji o místu a čase konání disputace. Zámožnější kandidáti tiskli celé knihy, často s věnováním některé vynikající osobě (biskup, císař, zemský hejtman, představený řeholní komunity, mecenáš). Zvykem bylo rovněž tisknout menší teze formou pozvánky na disputaci, které se vyvěšovaly na městských branách, dveřích kostelů atd. Slavnostní a nákladné promoce se konaly v malém či velkém sále akademie, promoce na doktory teologie pak v kostele Panny Marie Sněžné nebo v kapli Božího Těla.

Součástí studentského života bývaly poutě studentů například do nedaleké Staré Vody. Samozřejmá byla účast studentů na liturgii, organizace procesí; mnozí se jako tzv. sodálové účastnili činnosti jezuitské mariánské družiny neboli bratrstva. Studentský život však obsahoval i stinné stránky, které se reflektovaly v častých stížnostech měšťanů na ponocování studentů, pití alkoholu, hraní hazardních her či pletek se ženami. Občas docházelo k výtržnostem a střetům studentů s městskou stráží. Nejkritičtější snad byla situace v roce 1732, kdy po uvěznění jistého studenta se vzedmula vlna odporu proti městskému rychtáři, a při střetu s městskou vojenskou posádkou přišli dva studenti o život.

Autor: Filip Hradil