Architektura

Dobu v Olomouci kolem roku 1600 lze opsat metaforou románu Vladimíra Körnera, který své vyprávění o Jánu Jeseniovi ze sklonku předbělohorské éry situoval do éry „umírajícího času.“ V této době něco symbolicky umírá, ale současně se také něco nového rodí. Také Olomouc může odrážet dramatické poměry, které předcházely vstup do nového řádu po Bílé hoře. Olomouc stále zůstávala královským městem, jakkoliv pozbyla na úkor Brna svého významu. Město také setrvávalo jazykově německé, alespoň pokud jde o městkou politickou a ekonomickou elitu. Olomouc ovšem nezůstala prostředím, v němž sdíleli prostor mezi hradbami katolíci a nekatolíci. Právě tato konfesní rozrůzněnost dávala městu jeho specifikum, i když se v tomto konfliktním soužití osudy města setkávaly s tragickým příběhem celé Evropy, jenž vyústil v třicetiletou válku.

Předbělohorská Olomouc byla na jednu stranu prostorem, kde luteránští měšťané a radní vstupovali do četných konfliktů s katolickými autoritami, zvláště biskupy, ale také jezuity, a balancovali přitom vždy na tenkém ledě loajality vůči katolickému panovníkovi, kterému jako vrchnosti podléhali. Mohli bychom se tak na předbělohorské dějiny Olomouce dívat jako na éru nekonečných sporů, která provázela tahanice o luteránské učitele městské školy, přes snahy nekatolických měšťanů vystavět si navzdory biskupům vlastní kostel až po emocionálně drásavé momenty, kdy bylo nekatolíkům upíráno právo řádného pohřbu, včetně hrozeb exhumacemi pochovaných. Takové napětí často vedlo k otevřeným konfliktům, jakým bylo nábožensky motivované povstání v polovině 16. století, které bylo panovníkem záhy poraženo a vedlo k exemplárním popravám a vyhnáním z města.

Na straně druhé byla Olomouc kvetoucím pozdně renesančním městem, jehož ekonomická prosperita se promítala do řady uměleckých počinů. Svědectví o tom poskytuje dojem, který zde jaře 1597 zachytil papežský ceremoniář Giovanni Mucante, který doprovázel papežského legáta Enrica Caetaniho: „dojeli [jsme] do překrásného města Olomouce, hlavy a stolce oné provincie, jednoho z nejčistších a nejhezčích měst, jaká jsme viděli, neříkám jen v Polsku, ale vlastně v celém Německu, jemuž se možná co do příjemného vzhledu a čistoty jen stěží najde podobné v Itálii…[kardinál] projížděl se trochu, aby si prohlédl ono překrásné město Olomouc, vpravdě hodné pohledu, plné hezkých domů, všechny byly malované nebo nově vystavěné, s půvabnou a hezkou architekturou.“ Olomouc byla skutečně plná výstavných měšťanských, ale i šlechtických domů, které vznikaly na místě sjednocovaných, úzkých středověkých parcel. Příkladem budiž např. Hauenschildův či Edelmannův dům na obou hlavních náměstích, stejně jako i šlechtické paláce jako kupříkladu rozsáhlý tzv. „starožerotínský dům“ Na hradě (Purkrabská ul. 2-4). Náročná podoba těchto domů odpovídala nejen postavení majitelů, členů městské elity, ale i jejich vzdělání a duchovnímu obzoru. Na jedné straně se tento „mentální horizont“ obracel ke klasické humanistické tradici, kterou často provázel morální smysl upozorňování na ctnosti a neřesti – Ovidiovy příběhy na arkýři domu Šebestiána Hauenschilda z Fürstenfeldu či kardinální ctnosti na fasádě domu Václava Edelmanna z Brosdorfu. Fasádě tohoto domu nicméně dominují biblické výjevy, stejně jako o jejich oblibě svědčí další reliéfní desky z neznámého domu (dnes ve Vlastivědném muzeu v Olomouci), představující výjimečné výjevy z 2. knihy Mojžíšovy. Náboženský rozměr veřejnému prostoru dodával i zmíněný žerotínský palác, nad jehož vstupem alianční znak Friedricha ze Žerotína (zemského hejtmana) a jeho třetí ženy Mandaleny Slavatové (před 1598) provázel dominantní citát žalmu a modlitba. To svědčí o významu náboženské identity, jež byla klíčovým atributem dobových aktérů a jejich uměleckých objednávek.

V podobném smyslu můžeme hodnotit také významné podniky katolické elity města, která jimi vstupovala do „konkurenčního“ prostředí majoritně nekatolické Olomouce.  Samotná jezuitská kolej představovala již v předbělohorské době monumentální a umělecky náročnou budovu, která svou bezkonkurenční dimenzí, předjímající dnešní barokní komplex, vyjadřovala aspirace městského protireformačního řádu. Také olomoučtí biskupové nezaostávali a svými uměleckými fundacemi nejen obohacovali město o významné objekty, ale dodávali jim přitom podobný ostentativní ráz. Výmluvným dokladem může být nápis, který dal v roce 1595 umístit nad hlavní portál přestavěného průčelí katedrály olomoucký biskup Stanislav Pavlovský: „Jak laskavá matka otvírá obrátivším se náručí, tak nechť ať církev Kristu navrátí bloudící.“ Tento nápis jasně vyzýval zdejší nekatolíky ke konverzi, v čem ještě více pokračoval Pavlovského nástupce František z Dietrischteina. S jeho episkopátem je spojena výstavba nového presbytáře katedrály, iniciovaná roku 1616 (dokončená ve 30. letech 17. století), která se stala nepřehlédnutelným monumentem nejen protobarokní architektury, ale i katolické hegemonie ve městě. Kardinál Dietrichstein stavbu presbytáře spojil nejen se svou hrobkou, ale usiloval v horní kryptě umístit ostatky svatých patronů Moravy Cyrila a Metoděje, od jejichž zázračného působení si sliboval že „posvětí zemi” a přivedou zdejší nekatolíky k obrácení na „správnou“ víru. Toto využití ostatků mělo evokovat „svatou minulost“ země, stejně jako podporovalo nárok katolické církve na hegemonii. Toto historizující myšlení se projevilo v dalším Dietrischteinově počinu při chóru, před který roku 1603 umístil symbolickou tumbu přemyslovských knížat, Václava a Břetislava, považovaných za zakladatele katedrály (zachovala se z ní krycí mramorová deska).

V sousedství katedrály vznikla i kaple sv. Anny, která představuje typickou ukázku „stylového mezičasí“ kolem roku 1600.  Přestavbu středověké kaple inicioval roku 1617 olomoucký probošt Martin Václav z Greiffenthalu a výsledkem je jedinečná architektura stojící na pomezí pozdní renesance, manýrismu a protobaroka. Kaple, vědomě pracující se středověkými citacemi, přitom souvisí s programovou aktualizací zdejšího kultu sv. Anny, který mě ještě středověké kořeny a byl olomouckými biskupy obnovován jako element náboženské identity zdejších katolíků, stejně jako byl dalším projevem strategií moravského potridentského katolicismu, který se symbolicky vztahoval ke svým starobylým kořenům a vyjadřoval tím své oprávněné nároky vůči zdejším luteránům. Nepřekvapí, že od kaple sv. Anny pravidelně organizovali poutě do nově zřízeného poutního místa ve Staré Vodě právě olomoučtí jezuité.

Stručné představení několika málo typických staveb, jež vznikaly v Olomouci kolem roku 1600, snad ukázalo nejen jejich umělecky zajímavý charakter, ale také přelomový ráz této doby. Ten nespočíval jen ve výtvarných či stylových formách, ale také v tom, jak tyto stavby a objekty ve své podstatě nezřídka výmluvně a manifestačně reprezentovaly odlišné světy jednotlivých protagonistů života předbělohorské Olomouce. Ti sice žili v křehké rovnováze, současně i v luxusu a tvůrčím prostředí svých uměleckých objednávek, neodvratně však přitom směřovali ke konfliktu, jehož důsledky si ani jedna ze stran ještě ani nedokázala představit.

Ondřej Jakubec