Sv. Jan Sarkander, první moravský světec a mučedník

Sv. Jan Sarkander se narodil v městečku Skočov ve Slezsku (dnes Skoczów v Polsku), nacházející se na tehdejším území těšínského knížectví Piastovců. Těšínsko bylo součástí zemí Koruny české od roku 1291. Jeho otcem byl měšťan Gregorius Mathiae, zvaný Sarkander. Zemřela mu žena a byl vdovcem. Z prvního manželství měl tři děti. Syny Matouše, Martina a dceru, jejíž křestní jméno neznáme. Všichni tři odešli postupně na Moravu. Martin do Olomouce, kde byl vysvěcen na kněze a stal se členem jezuitského řádu a Matouš se sestrou do biskupského města Příbora, kde prožili většinu svého života.

Řehoř Sarkander se podruhé oženil a vzal si za manželku ženu, která pocházela ze starobylého slezského šlechtického rodu Gureckých z Kornic. Jmenovala se Helena Gurecká. V některých záznamech je u jejího jména připojeno „nobilis,“ což znamená „urozená“. Její rodina byla spřízněna se dvěma olomouckými biskupy, Janem Grodeckým, který byl biskupem v letech 1572 až 1574 a Stanislavem Pavlovským, biskupem v letech 1579 až 1598.

Z uzavřeného manželství se narodilo pět dětí, které byly o generaci mladší než jejich tři nevlastní sourozenci z otcovy strany. Jako první se narodil syn Mikuláš, po něm přišli na svět Václav, Jan a Pavel. Nejmladší byla dcera Salomena. Jan se narodil v roce 1576. Přišel na svět večer, dne 20. prosince. Staré ústní podání říká, že se narodil ve sklepě, kde se z obavy před žoldnéři jeho matka skrývala. Ve Slezsku se v té době mluvilo třemi jazyky: česky, polsky a německy. Rodina Sarkandrova se hlásila k moravské národnosti, jak o tom svědčí i zápisy z pozdější doby, ve kterých je u jména Jana Sarkandra připsáno: „Skoczoviensis Moravus.“

Když bylo Janovi 13 let, otec zemřel. Psal se rok 1589. Matka se přestěhovala k nevlastnímu synu Matoušovi do biskupského města Příbora. Jan projevoval již v dětství nadání, a proto ho matka přihlásila ke studiu na šestileté jezuitské latinské škole v Olomouci. Po jejím absolvování vystudoval jezuitskou Akademii v  Pražském Klementinu a získal titul magistra svobodných umění. Rozhodl se pro studium kněžství ve Štýrském Hradci. Svátost kněžství mu udělil v kolegiátním kostele sv. Petra a Pavla v Brně olomoucký biskup Jan Křtitel Civalli  v neděli, dne 22. března 1609.

Jan byl nadaným absolventem tehdejších nejlepších škol. Byl připraven přispět svým podílem k nápravě rozvratu duchovního stavu národa. Byl připraven působit pro katolickou církev všude tam, kde bude svým biskupem poslán. Necítil proti protestantům nenávist. Dobře znal příčiny jejich vzpoury proti papeži a katolické církvi. Byl připraven se nasadit pro jejich přesvědčování k návratu do lůna katolické církve s využitím své pevné víry, svých schopností, dosaženého vzdělání a svého nejvnitřnějšího přesvědčení. Jan si uvědomoval, že reformace se stala největší pohromou katolické církve v historii. Žádné jiné pronásledování církve v minulosti nepostihlo církev tak fatálním způsobem. Protestantské církve neznamenaly jen reformu, ale přímo revoluci. Protestanti zavrhli katolickou církev a hlásali své reformy jako návrat k ryzímu křesťanství, k Písmu svatému a evangeliu. Nové náboženství ochotně přijímala vysoká šlechta. Luter hlásal, že církev má být chudá a tak šlechta zabírala církevní majetky.

Jan působil jako kněz v těchto farnostech: Uničově, Charvátech, Zdounkách, Boskovicích a Holešově. Všude působil svým osobním příkladem, zbožností a obětavou službou svým farníkům, kterým přinášel svátosti a povzbuzení. Jan prokázal své misionářské schopnosti. To ocenil i olomoucký biskup kardinál František Dietrichštejn, který jako projev důvěry v jeho působení mu v roce 1613 svěřil moc udělovat rozhřešení z hříchů, které bylo dosud jen v pravomoci biskupa. Tím kardinál vyjádřil svou plnou důvěru v Sarkandrovu moudrost, vzdělanost, a horlivost.

Ladislav Lobkovic, majitel Holešova požádal kardinála Dietrichštejna, aby investoval za faráře v Holešově Jana Sarkandra, který se již osvědčil jako dobrý kněz a misionář. Kardinál tomuto návrhu vyhověl a Sarkandra dne 26. dubna 1616 na holešovskou faru ustanovil. V Holešově již bylo vše připraveno, aby se po dlouhých letech do města vrátil také nový katolický duchovní správce.

Bolestné rozdělení společnosti v oblasti náboženské a z toho vyplývající nepřátelství, nesvornost a vzájemné obviňování a napadání, které ztrpčovalo všem denní život, vedlo i ke zhoršování politické situace. Byly vedeny boje o vládu uvnitř habsburského rodu, stupňovalo se napětí mezi většinově protestantskými stavy v našich zemích a císařem a králem. To vyvrcholilo pražským povstáním v květnu 1618, vedoucím k dlouholeté válce, pronásledování, nenávisti, vraždám, zabírání majetku a všeobecnému rozvratu mravů. Sarkander s obavami pozoroval dění v Čechách a když se po roce pod tlakem českého stavovského vojska přidalo k povstání i moravské markrabství, přenesla se neklidná situace z Čech také na Moravu.

Moravští radikálové strhli vládu do svých rukou a začali realizovat nové pořádky. Nedbali varování Karla Staršího z Žerotína, který se náhle stal nepohodlným. Proto byl internován v domácím vězení, stejně jako olomoucký biskup František kardinál Dietrichšten. Tomu navíc zabavili nejen soukromý (panství Mikulov), ale také všechen církevní majetek. Katolíka Ladislava Popela z Lobkovic na brněnském zemském sněmu, konaném 4. 5. 1919 zbavili funkce zemského hejtmana. Na jeho místo zvolili radikála Ladislava Velena z Žerotína. Jedním z vůdců se stal také bouřlivák Václav Bítovský z Bítova. Začalo násilné zabírání katolických kostelů a far. Mnozí se přidávali k povstalcům ze zištných důvodů, protože očekávali nemalý majetkový prospěch a podíl na zabaveném, zejména církevním majetku.

Po vzoru Čech bylo zvoleno Direktorium, které se ujalo vlády na Moravě. Tak jako před rokem v Čechách i na Moravě vypověděli jezuity s okamžitou platností ze země a jejich majetek zabavili. Důsledky povstalecké vlády byly nedozírné. Vyvrátili z kořene starobylé zemské zřízení. Vláda Direktoria způsobila celkový politický, náboženský i hospodářský rozvrat země. Mnozí úředníci i představitelé protestantské šlechty využili této situace a „pamatovali“ na sebe. Václav Bítovský se stal zemským sudím a levně zakupoval zabavené statky. Ukázalo se, že jejich horlení pro náboženskou svobodu bylo často jen zástěrkou jejich touhy po majetku.

A jaká byla situace v Olomouci? Dne 10. května 1619 přijeli do Olomouce povstalečtí komisaři pod vedením Václava Bítovského z Bítova. Obnovili městskou radu, vykázali z města jezuity a nařídili předání městského kostela sv. Mořice evangelíkům. Když to katolický farář odmítl, odňali kostel s farou katolíkům násilím a již 12. května 1619 v něm sloužili první evangelickou bohoslužbu. Uzavřeli Univerzitu. Vzdělaní jezuité, chápáni jako největší nebezpečí povstalců, byli s okamžitou platností vypovězeni ze země. Jejich kláštery, školy a celý majetek byl zabaven. Zrušili olomoucké biskupství a zabrali jeho majetek. Olomoucký biskup byl dříve na zemských sněmech uváděn jako první člen stavovské obce. Povstalci prelátský stav zrušili, takže přestal být součástí stavovské obce. Biskup byl zbaven veškerých práv i majetku, současně se zrušením manského systému. Zabavili katedrálu i s chrámovým pokladem, v jezuitské koleji zřídili mincovnu. Václav Bítovský vyplenil Svatý Hostýn a nechal spálit uctívaný obraz Panny Marie Svatohostýnské.

Všechny domy byly prohledány, nalezené zbraně a munice zabavovány. Katolíky propouštěli ze všech úředních funkcí městské rady a nahrazovali je evangelíky. Příslušníci olomoucké kapituly s využitím lsti uvěznili, jejich domy prohledali a vyloupili. Zpustošili je tak, že nezůstaly ani kliky a zámky ve dveřích.

Majetek olomoucké kapituly zabavili a také majetek klášterů. Zabavovali zbraně, ale také všechny předměty ze zlata a stříbra, peníze. Vše co se našlo, bylo zabaveno. Dřívější moc katolíků byla s  katolickou církví odsouzena k bezvýznamnosti. Zabírání církevního majetku a snadná cesta ke zbohatnutí se stala častou motivací přestupů některých členů moravské šlechty k protestantům.

Docházelo k pustošení kostelů a katolických škol. Katedrálu v Olomouci uzavřeli. Vydali zákaz vyzvánění. Kněze při katedrále rozehnali. Stavovští komisaři zabrali dómský poklad i kapitulní archiv. Zmocnili se také všeho bohoslužebného nádobí ze zlata a stříbra. Část uložili na radnici a část rozkradli. Je znám případ dvou olomouckých znalců Obsdorfera a Markvarta, kteří se podíleli na rozkrádání zabaveného církevního majetku a byli usvědčeni z defraudace. Zemský hejtman Ladislav Velen je oba veřejně prohlásil za zloděje, kteří si zasluhují šibenici. Propukaly časté aféry zpronevěr z řad nepoctivých úředníků, kteří měli zabavený majetek na starosti. Zabavené zlaté a stříbrné předměty vysoké umělecké hodnoty roztavili a razili z nich mince. Vojenský velitel Olomouce Hartman z Puchaimu se ubytoval na kapitulním děkanství a využíval jeho služebnictva, kočárů a koní. Jeho manželka servírovala jídla na bohoslužebném nádobí.

Tak došlo v Čechách i na Moravě k absolutnímu pokoření katolické církve. Až do převratu protestanti stále žehrali na nedostatek své náboženské svobody a sotva se nyní chopili moci, vzali náboženskou svobodu svým odpůrcům. Když byla katolická církev na kolenou, obrátil se hněv protestantů proti řadovým katolíkům. Vojáci prohlíželi jejich domy, odstraňovali je ze všech funkcí a nahrazovali protestanty. Protestantské stavy, které se ještě nedávno domáhaly svobody občanské i náboženské, si nyní všechny svobody přivlastnily jen pro sebe. Pro katolíky bylo jen omezování, vylučování a útlak.

V této vypjaté době došlo k obvinění Sarkandra z vlastizrady a nařčení, že pozval polské Lisovčíky na Moravu. Byl zatčen a uvězněn a nelidsky mučen v olomouckém městském vězení. I když se jeho provinění neprokázalo ani za použití tortury, nebyl propuštěn a byl ponechán ve vězení, kde po měsíci dne 17. 3. 1620 na následky mučení zemřel. Pohřeb se konal v úterý 24. března 1620 v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Předhradí. Po zrušení kostela Josefem II. byly ostatky přeneseny do kostela sv. Michala a v roce beatifikace do olomoucké katedrály, kde jsou uctívány do dnes.

Papež Pius IX. vydal dne 11. září 1859 beatifikační breve, kde slavnostně prohlásil Jana Sarkandra blahoslaveným. Po beatifikaci v Římě proběhly v roce 1860 velké beatifikační slavnosti v Olomouci. Právě před 25 lety se konala v Olomouci slavnost kanonizace mučedníka Jana. Svatořečit ho přijel do Olomouce sám papež Jan Pavel II. dne 21. května 1995. V letošním roce si připomínáme 400. výročí jeho mučednické smrti v Olomouci.

Karel Kavička