František kardinál z Dietrichsteinu (1570–1636)

V roce 1599 se stal olomouckým biskupem mladý František z Dietrichsteinu, jehož papež ještě před jeho zvolením biskupem jmenoval kardinálem. Do města Olomouce mladý biskup a kardinál vstoupil až na počátku roku 1600, protože v předchozích měsících bylo město zasaženo morovou epidemií. Na Moravu vstupoval mladý a energický prelát, formovaný v mezinárodním prostředí papežského Říma, muž, jehož rodinné vazby jej spojovaly s vysokou aristokracií v obou částech habsburských držav, španělské i rakouské. Dietrichstenové byli dokonce spojeni rodinnými vazbami i s vládnoucím rodem Habsburků. Zpočátku měl nevýhodu, která spočívala ve slabším zapojení do reality moravské společnosti: Dietrichsteinové byli rodem, který se na Moravě usadil teprve v předchozí generaci, mladý biskup neuměl dobře česky a výše jeho společenského postavení, daná i jeho původem a kardinálskou hodností, vzbuzovala v tradičně konzervativním moravském aristokratickém prostředí obavy. Kardinál se však záhy dokázal adaptovat na situaci v místě svého působení: naučil se obstojně česky, seznámil se s moravskými politickými zvyklostmi a podrobně také s geografií své diecéze, která v této době zahrnovala celé markrabství i část Slezska.

V počátcích svého působení se kardinál snažil rozvíjet jak svou činnost biskupa, tak i činnost na poli mezinárodní politiky, ale během několika let zjistil, že jeho diplomatické snažení není příliš úspěšné a navíc je velmi nákladné, takže po roce 1601 se začíná koncentrovat především na střední Evropu. Na podzim roku 1601 také rozpouští svůj početný a nákladný dvůr, který si přivezl z Říma, od svého ochránce, papeže Klimenta VIII. Aldobrandiniho.

Rozpuštění italského dvora není pouze svědectvím o tom, že se chtěl přizpůsobit moravskému prostředí, v němž dvůr obvyklý u římských kardinálů zřejmě působil příliš nabubřele a přemrštěně. Je třeba si uvědomit, že přítomnost několika desítek kultivovaných Italů a Španělů na společensky exponovaném místě znamenala i silnou hybnou páku internacionalizace a modernizace prostředí, zvláště když část kardinálových dvořanů zcela jistě zůstala na místě. V oblasti kultury a vzdělanosti mělo kardinálovo působení na Moravě zcela jistě velký význam, i když o něm máme plastičtější obraz až ze sklonku jeho života.

Jako biskup se Dietrichstein snaží působit jako reformní biskup, ovlivněný vzdělaností, duchovností a praxí římského centra: na rozdíl od mnoha svých předchůdců často osobně kázal, zpovídal, sloužil veřejně mši a vedl pouti. Podporoval jezuity, působící v této době na Moravě především v Brně, kde vedli gymnázium a měli své formační centrum (tzv. probační dům), ale také v Olomouci. Zde existovalo kromě gymnaziálních studií také vysoké učení, oprávněné udělovat univerzitní tituly z filozofie a teologie, ale také – již od roku 1578 – k jezuitskému souboru vzdělávacích institucí patřilo tzv. Collegium nordicum (Severská kolej). Šlo o papežský seminář, financovaný přímo z Říma, kde se měli vzdělávat katoličtí studenti ze severní Evropy (Skandinávie, Pobaltí a Ruska). Protože olomoucká diecéze neměla svůj vlastní seminář pro výchovu budoucích kněží, získal Dietrichstein povolení, aby část z míst této Severské koleje, financovaných papežem, mohl používat pro potřeby výchovy diecézního kléru. V této době samotné vysoké učení ještě nebylo rozděleno na fakulty, protože jezuitům na tento krok, který byl spojen s rozšířením výuky, chyběly prostředky.

Tovaryšstvo Ježíšovo bylo vlivným řádem katolické reformy a jevilo tendence k monopolizaci svého postavení. Kardinál byl sice jejich významným podporovatelem, ale zároveň se snažil o podporu dalších řeholních společenství, na počátku především z františkánského řeholního světa. Je to patrné zejména z jeho snahy o vytvoření sítě kapucínských klášterů: roku 1604 zakládá klášter v Brně, v letech 1611-12 klášter na svém rodovém panství v Mikulově, roku 1615 podpořil založení kapucínského kláštera v Olomouci a o rok později sám založil klášter v biskupském Vyškově. V roce 1606 uvedl františkány do Kroměříže, v letech 1608-1617 se snažil o reformu olomouckého františkánského konventu, po roce 1614 uvedl františkány do zrušeného cisterciáckého kláštera ve Žďáře a po roce 1617 založil ženský františkánský klášter v Brně. Jenom tento prostý výčet ukazuje, že jeho podpora byla promyšleně rozdělena mezi více řeholních institucí, které měly sloužit katolické reformě v jeho diecézi.

Diecézi se snažil poznávat prostřednictvím vizitací farností, tedy díky návštěvám jednotlivých farností, spojenou s přehledem o stavu farností. Právě tato činnost, i když byla omezena na farnosti obsazované katolickými duchovními, Dietrichsteinovi poskytla hlubokou znalost celé země a jejího stavu nejenom v oblasti náboženské. Svědectví jeho korespondence zejména z pozdějšího období dokládají také jeho hluboký lidský vztah k zemi, v níž působil, a soucit s jejími obyvateli, postiženými vnějšími katastrofami.

Postavení olomouckého biskupa mu umožňovalo také působit jako jeden z důležitých politických aktérů v celé oblasti zemí české koruny. Známá a dobře popsaná je zejména jeho vyjednavatelská a zprostředkovatelská činnost v době sporů mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Dietrichstein, původně rozhodný stoupenec stárnoucího a psychicky nemocného císaře, dokázal zareagovat včas na politický zvrat, který v roce 1608 dospěl k uzavření tzv. libeňského míru. V jeho důsledku se Matyáš stal vládcem Uher, rakouských zemí, i Moravy. Včasný kardinálův příklon na jeho stranu mu zajistil výrazný politický vliv, který dokázal využít i ve prospěch svého katolického vyznání. V Olomouci to znamenalo upozadění nekatolické většiny obyvatelstva, jíž bylo zabráněno nejenom ve zřízení modlitebny na České ulici, ale také jí nebyly umožňovány církevní pohřby a sňatky.

Olomoucký biskup byl předním členem stavovské obce, a proto měl výrazný vliv na politické rozhodování o osudech země. Samozřejmě se střetával s nekatolickou šlechtou, ale dokázal s ní také spolupracovat. První dvě desetiletí 17. století jsou svědectvím eskalace politických a náboženských konfliktů nejenom na Moravě, kde byla přítomnost nekatolíků velmi výrazná. Ve srovnání s Čechami ovšem nedocházelo k tak výrazným střetům, ve společnosti i přes nutné konflikty přetrvávalo něco z původního konsenzuálního „nadkonfesijního křesťanství“, kdy vedoucím složkám šlo především o mír, pořádek a prosperitu země, a tak ani konfesní střety mezi katolíky a nekatolíky (a mezi některými skupinami nekatolíků mezi sebou) neměly takovou intenzitu.

Zřejmě z tohoto důvodu, i díky přítomnosti smířlivých politických předáků, se Morava přidala k českému stavovskému povstání velmi váhavě, pod tlakem vojenské intervence a s ročním zpožděním. Na nekatolické straně působil jako přední umírněný politik Karel starší ze Žerotína, na straně katolíků to byl právě kardinál Dietrichstein, jehož dokonce nuncius obviňoval z přílišné vstřícnosti vůči nekatolíkům. Oba tito protagonisté byli ostatně po vítězství radikálů v květnu 1619 držení v domácím vězení. Kardinál se v létě 1619 se souhlasem stavů přesunul do vídeňského exilu poté, co byla stavům vydána jejich pokladna, kterou Albrecht z Valdštejna a jeho důstojníci převezli do Vídně. Stavovské povstání znamenalo umenšení vlivu katolické církve ve společnosti. Jezuité byli vykázáni ze země, jejich majetky zabaveny, vylo zrušeno olomoucké biskupství a kapitula a jejich majetek sekularizován. V poměrně krátké době jsme svědky tendencí, směřujících k postupnému vytváření nekatolického stavovského státu, v němž jsou katolíci spíše trpěnou menšinou bez politického vlivu a panovník ztrácí část své moci ve prospěch stavovské obce. Tyto tendence se však nestihly plně rozvinout, protože po bitvě na Bílé Hoře dne 8. listopadu 1620 se stavovský odboj zhroutil. Ferdinand II., nový katolický panovník, zvolený již před stavovským povstáním, získal zemi prakticky bez boje.

V následném potrestání povstalců a všech, kdo se aktivně projevovali během „ohavné rebelie“, měl kardinál významnou roli. Již krátce po pádu povstání byl jmenován moravským gubernátorem a k jeho hlavním úkolům patřila organizace soudního procesu s povstalci. Zřejmě díky vážnosti a vlivu jeho osobnosti pak na Moravě, která se k povstání přidala až pozdě, nedošlo k uskutečnění hrdelních rozsudků, které byly nad některými provinilci vyneseny.

Činnost kardinála jako správce země a plnomocného zástupce panovníka na Moravě byla řízena přímo z Vídně, a pro tyto účely také došlo ke zřízení zvláštního poštovního spojení. Proces pobělohorských konfiskací, tedy majetkových postihů provinilců, byl ukončen v průběhu roku 1624: na konci roku kardinál přestal být gubernátorem, tedy přímým zástupcem panovníka, a stal se zemským hejtmanem. I přes tuto „normalizaci“ stavu správy země nadále zůstával rozhodující postavou moravského dění, a byl současníky přezdíván „kroměřížský místokrál“. I když byl vedením konfiskací pověřen olomoucký biskup, nemůžeme tvrdit, že církevní instituce by se na konfiskacích mohly obohatit: hlavními příjemci konfiskátů se staly přední katolické rody země, zejména Liechteinsteinové a Dietrichsteinové.

Proces konfiskací se částečně časově prolíná s procesem rekatolizace země. Již roku 1622 byli z Moravy vykázáni novokřtěnci, v listopadu 1624 došlo k vykázání všech nekatolických duchovních. I když tento proces neproběhl naráz, přesto na sklonku 20. let 17. století znamenal faktický kolaps duchovní správy moravských farností: zřejmě více než polovina z nich nebyl apo vyhnání nekatolických duchovních obsazena. Kardinál se proto snažil o zajištění duchovních ve farnostech, vymohl si v Římě i povolení obsazovat farnosti řeholními kněžími, kteří v běžné situaci zůstávali v klášterech. Dokonce jsme i svědky o začlenění těch nekatolických duchovních, kteří byli ochotni stát se katolíky, jako farářů do diecéze. Tato snaha se však nesetkala s pochopením papeže.

Již roku 1625 byli z královských měst (a tedy i z Olomouce) vykázáni všichni nekatoličtí měšťané. V březnu 1628 vydal Ferdinand II. dekret, jímž nařizoval i příslušníkům šlechtického stavu, aby se stali katolíky. O dva měsíce později vyšlo Obnovení zřízení zemské pro Moravu, které kromě dědičnosti markrabství v habsburském rodu uzákonilo také jako jediné uznávané náboženství v zemi právě katolickou víru. Na vydání tohoto nového „ústavního zákona“ měl zřejmě výrazný (ne-li rozhodující) podíl kardinál Dietrichstein, který byl v této době znalcem moravského zemského práva.

Závěr Dietrichsteinova života je spojen nejenom s rekatolizací nařizovanou státní mocí, ale i s aktivní snahou o vybudování sítě řeholních i diecézních institucí, které by napomohly k účinné vnitřní rekatolizaci. V roce 1631 do kardinálova rodového Mikulova přicházejí piaristé, nedávno založený školský řád moderního střihu. Kardinál podporuje knihtisk, mikulovská tiskárna tiskla i významná hudební díla soudobých mistrů a Dietrichstein dokonce nabízel i tisk spisů tehdy v Římě pronásledovaného Galilea Galileiho. Piaristé, žárlivě sledovaní vlivnými jezuity, se vlastně poprvé uchytili jinde než v Itálii a s jejich zakladatelem Josefem Kalasanským vedl kardinál čilou korespondenci.

Biskup a kardinál, vládce Moravy, osobnost evropského formátu, František kardinál Dietrichstein, zemřel v Brně dne 19. září 1636. Pohřben byl v ještě nehotové kryptě pod presbytářem olomoucké kapituly, který dal postavit jako jednu z prvních barokních staveb na Moravě i v celé střední Evropě, dne 29. ledna 1637. Dodnes se tam nachází jeho cínová rakev, která je prázdná: na počátku 19. století byly jeho tělesné pozůstatky pohřbeny na tehdejším olomouckém veřejném hřbitově do společné jámy. Na místě tohoto hřbitova se dnes nachází část olomouckého hlavního nádraží. Podobně je tomu i s většinou kardinálových stavebních podniků a projevů uměleckého mecenátu či jeho knihovní sbírkou : skoro všechny vzaly za své v průběhu třicetileté války.