Katedrální kapitula

U katedrály sv. Václava byla již za biskupa Jindřicha Zdíka potvrzena katedrální kapitula, když přenesl své biskupské sídlo od kostela sv. Petra (kde zůstala zachována dosavadní čtyřčlenná kapitula) k nově vystavěné katedrále sv. Václava (1141). Jindřich Zdík při svém novém sídle založil kapitulu o dvanácti kanovnících s děkanem, z nichž šest bylo sídelních kanovníků a šest arcijáhnů (Olomouc, Brno, Znojmo, Břeclav, Spytihněv a Přerov). Zdík chtěl mít reformovanou kapitulu, kde by kanovníci praktikovali vita comunis, tedy byli by řeholní kanovníci, tento ideál však nepřežil svého zakladatele. Už na přelomu 12. a 13. století si kanovníci začali budovat vlastní dvorce a nesídlili přímo u katedrály v areálu biskupského paláce.

Úkolem kanovníků bylo jak pečovat o slavnostnost katedrální liturgie – bohoslužeb (kanovníci sami se měli pravidelně modlit v katedrále, kde měly své vyhražené kanovnické štaly – chórové lavice), ale také pomáhali biskupovi se správou diecéze, zvláště v době nepřítomnosti biskupa. Olomoucká kapitula také získala v roce 1207 právě svobodně volit nového biskupa v případě uprázdněných olomouckého biskupského stolce. Biskupské statky po smrti biskupa měl spravovat děkan a probošt kapituly a ti je pak měli předat novému biskupovi. Privilegium svobodné volby olomouckého biskupa tak bylo v některých případech porušeno, ale kontinuita biskupství byla zachována. V době, kdy nebyl obsazen úřad pražského arcibiskupství (1421–1561) a po zániku litomyšlského biskupství (fakticky zaniklo roku 1425) bylo olomoucké biskupství obsazené jako jediné v Čechách a na Moravě.

Ve 2. polovině 15. století je pravděpodobná existence až 22 systemizovaných kanovnických míst, která však nebyla ve stejné době vždy obsazena, navíc někteří kanovníci vůbec v Olomouci nepobývali, ale naopak často docházelo ke kumulaci dalších církevních úřadů (tzv. mnohoobročnictví). Kanovníci se dělili na rezidenční (měli svoji rezidenci v Olomouci) a nerezidenční (nesídlili v Olomouci). Někdejší rezidence olomouckých kanovníků se nacházejí zvláště ve Wurmově a Křížkovského ulici v Olomouci. Děkan kapituly sídlil v budově dnešního arcidiecézního muzea.

V 16. století se také z kanovníků rekrutovali představitelé vyšší církevní správy v rámci olomouckého biskupství. Kanovníci v této době tedy skutečně pomáhali biskupovi se správou diecéze. Majetky kapituly byly primárně rozděleny podle jednotlivých prebend. Každá z nich byla jinak výnosná, nejméně výnosné byly zvláště tzv. královské kanonikáty. Až od konce 16. století začal narůstat i společný kapitulní majetek.

Za stavovského povstání bylo v r. 1619 osm kanovníků drženo v zajetí v budově kapitulního děkana a bylo jim vyhrožováno, že budou svrženi z okna do hlubokého příkopu pod hradbami, pokud neodevzdají klíče od chrámu a nepodepíší „jim předložená bludařská usnesení“. Kanovníci odmítli vydat klíče od katedrály a cokoliv podepsat a tím porušit svoji věrnost. 15. srpna (Svátek nanebevzetí Panny Marie) byli odvedení do vězení, kde byli drženi šest měsíců jako nepřátelé. Byli to: děkan Jan Bedřich svobodný pán Breiner, probošt Václav Pillar z Pilhu, a kanovníci Arnošt Masius, Zikmund Scjholl, Ondřej Kindler, Jan Zocha, Zikmund Veliký (Magnus) a Klaudius ze Soriny; dva kanovníci Vavřinec Zwettler a Jeroným Picenardus, kteří doprovázeli biskupa Ditrichsteina do Brna, byli vězněni v Brně. Mnohé kanovnické rezidence byly vyrabovány. Za věrnost kanovníků byla kapitula v srpnu 1623 odměněna od císaře Ferdinanda II. (1578–1637, vládl od 1617) titulem semper fidelium („Vždy věrná kapitula“). Dům, kde byla kapitula vězněna (dnes zde stojí Národní dům) byl darován kapitule. Zato, že kapitula chránila katedrálu a zde uchovávané ostatky a nezapřela víru, dostalo se kanovníkům od papeže Urbana VIII. (1568–1644, v úřadu od 1623)  roku 1628 výsady, že olomoučtí kanovníci směli nosit kappu fialové barvy, pro zimní období směla být kappa podložená bílou kožešinou a směli ji nosit jak v katedrále, tak i mimo ní. Od papeže Urbana VIII. byl kapitule roku 1631 udělen titul „reverendissimum capitulum.“ Toto oslovení jí však upírali zemští úředníci, ale i biskup Karel z Lichtenstein-Castelcorna (1624–1695, v úřadu od 1664).

Za švédského vpádu do Olomouce musela kapitula přihlížet plenění biskupského domu, děkan Stredel, v té době ve funkci správce diecéze, byl zraněn a svým zraněním podlehl. Po jeho smrti převzal správu diecéze kanovník Minutini (biskup arcivévoda Leopold Vilém v diecézi nesídlil). K Minutinimu se Švédové chovali slušněji a někteří uloupené věci mu byli vráceny. Budova kapitulního děkanství se také stala místem bojů mezi císařskými a švédskými vojsky.

Jitka Jonová