Olomouc v roce 1620
V roce 1618 se Olomouc, stejně jako celá tehdejší Evropa, nacházela na křižovatce. V předchozích dekádách eskalovalo napětí vyvolané náboženskými a politickými rozpory a nyní se věci daly do pohybu. Vyhozením katolických místodržících Slavaty a Martinice a jejich sekretáře Fabricia z oken pražského hradu započalo povstání nekatolických stavů (tedy šlechty a měst) Českého království proti Ferdinandu II. Habsburskému. K povstání se s jistým váháním připojily i stavy moravské a slezské, a tedy i samotná Olomouc. Následující dva roky byly plné nepokojů a zvratů, až bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 přinesla porážku nekatolických stavů. Neznamenalo to ale definitivní konec napětí či válečných aktivit. Do dění vstupovali další aktéři a celý konflikt, označovaný jako Třicetiletá válka, postupně zachvátil větší část Evropy a zásadním způsobem ovlivnil její další vývoj.
Příčin tohoto konfliktu byla celá řada. Jednou z nich byla bezesporu politická situace. Nejvýznamnější mocností tehdejší Evropy byli jednoznačně Habsburkové. Jejich španělská větev ovládala celý Pyrenejský poloostrov (v té době získali Habsburkové vládu i nad Portugalskem), jih Apeninského poloostrova, část Nizozemí, řadu dalších území v Evropě a konečně i rozlehlé a bohaté kolonie v Novém světě. Rakouská větev Habsburků měla zase v držení dědičné rakouské země, země Koruny české, Uhry a v neposlední řadě i titul císaře Svaté říše římské. Pozice obou habsburských dynastií však byla značně oslabená ekonomickými problémy a válkou s Osmanskými Turky. Toho chtěly využít ostatní státy, které se snažily buď vymanit z habsburského vlivu anebo habsburský vliv oslabit a získat část jejich území. Další příčiny můžeme hledat v hospodářských změnách, zejména v tzv. cenové revoluci způsobené dovozem „levného“ stříbra ze zámoří a také rozvojem nových forem podnikání. A v neposlední řadě můžeme hledat příčiny v náboženském vývoji Evropy, tedy zejména v reformaci a v následném rozdělení křesťanské církve na jednotlivé vůči sobě ostře vymezené konfese.
Tyto příčiny jsou patrné i v zemích Koruny české. I zde můžeme sledovat konflikty mezi stavovskými obcemi jednotlivých zemí a habsburskými panovníky, kdy předmětem sporů byly nejen rozdílné názory na fungování celé Habsburské monarchie (snahy o větší samostatnost jednotlivých zemí versus habsburské pokusy o výraznější centralizaci), ale i na fungování každého jednotlivého státu (stavovské svobody versus silnější moc panovníka). Neméně patrné jsou i náboženské spory vyplývající z náboženské různorodosti, která v případě Českých zemí byla ještě staršího data než reformace započatá roku 1517. Vedle římských katolíků zde žili kališníci, luteráni, členové Jednoty bratrské, novokřtěnci, nemluvě o příslušnících různých menších uskupení. Situaci dále komplikovalo to, že oficiální status byl přiznán pouze prvním dvěma skupinám, zatímco ostatní skupiny byly prakticky nelegální. Ty se pochopitelně snažily dosáhnout své legitimizace, v čemž se jim ale katolická menšina (podporovaná ovšem vladařem, jakož i státními a církevními institucemi) snažila zabránit. Právě tyto spory pak sehrály klíčovou roli v důležitých událostech vedoucích k vypuknutí povstání.
V Olomouci samotné byla situace podobně napjatá. Jakožto královské město, navíc město pyšnící se nároky (spolu s Brnem) na titul hlavního města Moravy, byla Olomouc relativně významným subjektem v politickém dění a byla připravena bránit své stavovské svobody i hospodářské výsady. Zároveň ale byla Olomouc poznamenaná a do určité míry oslabena náboženskými spory. V patnáctém století, když se začalo šířit husitské hnutí, zůstala převážně německojazyčná Olomouc na straně katolické. To se ale vše změnilo s rozšířením reformace, která naopak mezi místním obyvatelstvem nalezla značnou odezvu. Během několika desetiletí již byla většina měšťanů evangelického vyznání. Katolíci sice ocitli v menšině, přesto si ale uchovali rozhodující vliv. Díky podpoře císaře a zemských úřadů si podrželi kontrolu nad městskou radou. Navíc, na rozdíl od Prahy, zůstal olomoucký biskupský stolec trvale osazen a olomoučtí biskupové se snažili proti luteránským měšťanům systematicky vystupovat. Opakovaně jim přikazovali účast na katolických pobožnostech a současně jim bránili v konání bohoslužeb luteránských. V roce 1566 byli navíc do města uvedení jezuité, kteří zde založili kolej a posléze i univerzitu. Jejich aktivity (např. nové druhy pobožností či zakládání mariánských sodalit) výrazně přispěly k mobilizaci katolické strany. Další významnou posilou pak byla volba Františka Ditrichštejna olomouckým biskupem. Ditrichštejn byl sebevědomým a aktivním církevním představitelem s vlivnými kontakty (bezprostředně po zvolení jej papež jmenoval i kardinálem), který neváhal proti nekatolíkům ostře vystupovat.
Právě toto posilování katolické strany ve městě spojené s tlakem na nekatolickou většinu, které se však nedostávalo odpovídajícího politického a náboženského zastoupení, bylo zdrojem napětí a značné nespokojenosti. Přesto, když v Praze vypuklo roku 1618 stavovské povstání, olomoučtí měšťané váhali, zda se mají připojit. V sázce bylo mnoho. Na jedné straně se zde otevírala šance na změnu poměrů ve prospěch nekatolických měšťanů, na straně druhé ale byla vzpoura proti legitimnímu panovníkovi závažným přečinem, který mohl mít nedozírné následky. Olomouc se nakonec, stejně jako celá Morava, s velkým zpožděním v květnu 1619 k povstání přece jen připojila. Do městských rad a úřadů byli přizváni nekatolíci, jezuité a jiní řeholníci byli vypovězeni. Nově zvolený panovník Fridrich Falcký v únoru 1620 navštívil město a na slavnostním shromáždění mu měšťané vzdali hold a přislíbili věrnost.
Další události se však nevyvíjely pro povstání až tak příznivě. Vpád polské jízdy, tzv. lisovčíků, na Moravu a šířící se zvěsti o jejich brutalitě znamenaly první kontakt s válečnými událostmi. Následně došlo k zatčení katolického kněze Jana Sarkandra a jeho obvinění, že se z popudu některých katolických šlechticů podílel na přípravě vojenské akce. Sarkander následkům těžkého mučení podlehl a pro katolickou stranu se stal mučedníkem ukazujícím na barbarské jednání nekatolických stavů. V následujících měsících se pak uskutečnily (převážně v Čechách) další vojenské operace, které vyvrcholily porážkou stavů v bitvě na Bílé Hoře. Zimní král Fridrich uprchl z Prahy a celé povstání se postupně zhroutilo.
V prosinci téhož roku kapitulovala i Olomouc a v lednu pak do města vstoupila císařská armáda. Postupně se do Olomouce navrátil i katolický klérus, včetně jezuitů a kardinála Ditrichštejna. Někteří měšťané byli uvězněni, na jiné byly uvaleny těžké peněžní pokuty. Do městské rady byli jmenováni výhradně katoličtí měšťané. V následujících letech byli nekatoličtí obyvatelé města vystaveni systematickému nátlaku, aby přestoupili na katolickou víru. Většina měšťanů nakonec dala přece jen přednost konverzi před exilem. Mor a válečné události následujících let (zejména osmiletá okupace města švédskou armádou) přinesly další zvraty a komplikace. Přesto to ale byly právě dramatické události let 1618-1620, co zásadním způsobem předznamenalo další vývoj města v sedmnáctém a osmnáctém století, kdy se politicky oslabená Olomouc postupně stala jedním z nejvýznamnějších center katolické kultury v Habsburské monarchii.
Martin Elbel