Olomoucká mincovna v době stavovského povstání 1619–1621

Zvláštní kapitolu pestré historie olomouckého mincovnictví představuje období ražby stavovských mincí v letech 1619–1621. Přistoupení moravských nekatolických stavů k české rebelii proti Habsburkům v květnu roku 1619 znamenalo pro moravské markrabství docela výraznou změnu, přestože nebyla na první pohled příliš viditelnou. Hlavním politickým orgánem země držícím ve svých rukou výkonnou moc se stalo po vzoru Čech direktorium složené z 29 zástupců nekatolické zemské šlechty. V červenci 1619 se pak v Praze konal generální sněm stavů zemí Koruny české, který vyhlásil, že Koruna česká má být napříště konfederací svobodně volící krále. Tato novinka vycházela ze vzoru aplikovaného ve Spojeném Nizozemí, tedy severních nizozemských provinciích, které byly v dlouholetém válečném konfliktu se španělskou rodovou větví Habsburků. Generální stavy zemí Koruny české následně sesadily z českého trůnu Ferdinanda II. Habsburského a zvolily svým králem falckého kurfiřta Fridricha V., čímž konflikt s Habsburky získal značný mezinárodní přesah.      

Pro české i moravské stavy bylo z pohledu vedení války naprosto klíčové dostatečné množství peněz na výplatu žoldu. Důležitým předpokladem se proto stalo ovládnutí mincoven a vybíjení mincí ve vlastní (stavovské) režii. České stavy zpočátku pokračovaly v ražbě zavedených mincí s obrazem císaře Matyáše, ovšem již v červnu roku 1619 začaly intenzivně jednat o nové podobě a struktuře oběživa.

Na Moravě byla situace o něco komplikovanější, neboť zde neexistovala žádná zeměpanská mincovna, kterou by stavové mohli jednoduše převzít do své správy. Mince zde razil jen olomoucký biskup František kardinál Dietrichstein ve své kroměřížské mincovně. Jako úhlavní nepřítel nové politické reprezentace na Moravě byl ovšem v květnu 1619 zajat a jeho jmění bylo zabaveno. To se týkalo i vybavení biskupské mincovny v Kroměříži, které bylo na příkaz stavů převezeno do Olomouce. Mincovní provoz byl ve městě zřízen v uprázdněné jezuitské koleji, neboť jezuité byli z města rovněž v květnu téhož roku vyhnání. Odborné technické práce související se zařízením mincovny zajišťoval pro moravské stavy někdejší biskupův kroměřížský mincmistr Hans Pecz. Nebyl to však on, kdo začal razit první olomoucké stavovské mince, nýbrž mincmistr Kryštof Cantor, který předtím působil ve slezských mincovnách v Těšíně, Lehnici či Opavě.

První stavovské mince vyrazila olomoucká mincovna na podzim roku 1619. Jejich nominálová struktura odpovídala nově zavedené soustavě domácích platidel schválené mincovním řádem českých stavů 28. června 1619, ovšem po stránce ikonografické byly moravské mince oproti českým zcela odlišné. Nejmenší dosavadní drobné mince (malý peníz a bílý peníz) byly sice raženy nadále (odpovídaly totiž svou hodnotou 1/6 a 1/3 krejcaru), avšak základem nominálové struktury oběživa už nebyl groš, nýbrž krejcar. Navíc byly zavedeny i do té doby v českém království a moravském markrabství nevídané mince v podobě dvanáctikrejcaru a čtyřiadvacetikrejcaru. Tato změna měla svůj praktický účel, neboť dříve užívaný měnový systém založený na groši nebyl v přepočtu jednoduše kompatibilní se systémem krejcarovým, který se v posledních desetiletích výrazně prosazoval na řadě říšských území. Přechodem na krejcarový systém tedy české a moravské stavy výrazně zjednodušovaly platební styky se zahraničím a podpořily příliv cizích krejcarových mincí do země.

Velmi záhy však ražbu nových stavovských mincí ovlivnila válečnou mašinérií podpořená inflace. Potřeba stále většího objemu peněz nutného k vedení války narážela na omezené zdroje stříbra, které byly v danou chvíli k dispozici. Peněžní oběh založený na množství drahého kovu v minci tak bylo možné ovlivnit jen dvěma způsoby. Jednak umělým navýšením hodnoty příslušné mince (například od dubna 1620 ražený stavovský 24krejcar neplatil 24 krejcarů, ale rovnou 30 krejcarů), jednak snížením množství drahého kovu v minci. V srpnu 1620 byl například zaveden nový nominál o platební síle 48 krejcarů, který obsahoval o 7,3 % méně stříbra, než tomu bylo ve dvou čtyřiadvacetnících ražených dle metrologické normy z října roku 1619.

Olomoucká mincovna produkovala v letech 1619–1621 tyto stavovské mince krejcarových nominálů:

3krejcar (1620)

12krejcar (1619, 1620)

24krejcar (1619, 1620)

48krejcar (1620, 1621)

Kromě výše uvedených nominálů razily české a moravské stavy i mince obchodní (tzv. hrubé), a to konkrétně stříbrné tolary a zlaté dukáty, jejichž kupní síla byla určována množstvím drahého kovu v minci. Obchodní mince, užívané především k placení větších finančních obnosů, či k platbám do zahraničí si udržovaly svou vysokou ryzost, což v případě rostoucí inflace způsobovalo růst jejich ceny na trhu. Produkce těchto mincí v době stavovské vlády ovšem nebyla příliš početná, a proto je dnes můžeme považovat za sběratelsky velmi cenné. V olomoucké mincovně byl ražen roku 1620 tolar moravských stavů, jehož razidla bylo užito i při výrobě zlatých mincí v hodnotách 5dukátu, 10dukátu a 25dukátu.

K vytvoření ucelené představy o mincovnictví v době stavovského odboje proti Habsburkům je třeba ještě dodat, že také stavy zvolený král Fridrich Falcký (1619–1620) razil mince se svým portrétem v českých a slezských mincovnách. Moravské mincovny činné v Brně a v Olomouci však jeho mince nerazily.

Olomouckému mincmistrovi Kryštofu Cantorovi, jenž opatřoval první emise stavovských mincí svými iniciálami (C C), pravděpodobně vytvořil razidla Jan Rieger z Vratislavi. Podoba lícní i rubní strany moravských mincí byla zcela odlišná od mincí českých a odrážela tak samostatnost moravského markrabství v rámci svazku zemí Koruny české. Na jejich aversu nacházíme ve vnitřním perlovcovém kruhu moravskou orlici a opis MONETA NOVA MARCHIO MORAVIAE („mince nová Markrabství moravského“) s vyznačením příslušné hodnoty. Rubní strana pak nese motiv čtyřbokého jehlanu ovinutého vinnou révou, na jehož podstavci čteme nápis UNIO („jednota“) a opis TE STANTE VIREBO („stojíš-li se mnou, budu silný“) s příslušným letopočtem. Na rubní straně mincí rovněž nacházíme iniciály jmen jednotlivých mincmistrů.

Mincmistr Cantor nepobyl v Olomouci příliš dlouho. Již koncem ledna 1620 se dozvídáme z listu olomoucké městské rady zemskému hejtmanovi Ladislavu Velenovi ze Žerotína, o převzetí Cantorových věcí do úschovy. Důvody jeho odchodu z Olomouce zpět do Opavy nejsou příliš jasné. Jeho nástupcem se stal Baltazar Zwirner, který zůstal v olomoucké mincovně činný i po ukončení ražby stavovských mincí a jejím převzetí císařem Ferdinandem II.

Výpověď nálezů moravských stavovských mincí svědčí o tom, že oběh těchto mincí byl soustředěn především na Moravě. Do Čech a Slezska tyto mince pronikaly jen v malém množství. Zároveň je z analýzy známých depotů zjevné, že největší mincovní produkci se těšila právě mincovna v Olomouci, která objemem ražby za mincmistra Baltazara Zwirnera výrazně převyšovala produkci brněnské mincovny, kterou vedl mincmistr Hans Pecz. Je však třeba říci, že celková produkce moravských mincí z let 1619–1621 tvoří v nálezech méně než 5 % zachyceného oběživa, což do určité míry souvisí také s tím, že od konce 15. století až do roku 1619 nebyla na Moravě činná mincovna.       

Morava, stavovská vláda (1619–1621), mincovna Olomouc, Baltazar Zwirner, 48krejcar, 1620, stříbro, 13,401 g, Vlastivědné muzeum v Olomouci, foto Pavel Rozsíval.

Filip Hradil