Architektura v Olomouci v roce 1989
Listopad 1989 zastihl Olomouc v nedbalkách. Plány obnovy historického jádra plnily šuplíky, jejich realizace v nedohlednu. V případě uvažovaných plošných demolic to bylo vlastně štěstí. Finance se přes protesty odborníků a jejich opakované pokusy zastavit chátrání cenné historické tkáně přednostně investovaly do nenasytné poptávky po bydlení. Věnec panelových sídlišť kolem historického jádra dál rostl, spolu s ním i nespokojenost s kvalitou městského prostředí kopírovaného na cyklostylu. Nepomohly inovace prefabrikovaných soustav ani drobná urbanistická zlepšení.
Martina Mertová: Architektura Olomouce před rokem 1989 a poté
Trpěli uživatelé i architekti, ale nezdálo se, že by technokratickou mašinerii socialistického stavebnictví, z něhož se architektura stále víc vytrácela, bylo možné zastavit. Ještě před listopadem v roce 1989 vydává olomoucký Stavoprojekt přehledovou publikaci při příležitosti čtyřicátého výročí svého vzniku. Opatrně už do ní prosakuje sebekritická reflexe. Alois Janů, tehdejší ředitel tohoto obřího centrálně řízeného architektonického ateliéru, v úvodu mluví také o výstavbě „mnohokrát zcela mylné, drahé a neefektivní“.
Kdysi hlavní město Moravy přišlo v roce 1960 i o krajský statut. Kompetence místních aktérů se postupně smršťovaly. Rozdělování financí připadlo Krajskému investorskému útvaru v Ostravě, většina rozhodnutí slov padala v severomoravském Krajském národním výboru tamtéž. Že Olomouc není a nebyla, co Ostrava, netřeba podotýkat. V roce 1986 se opakuje situace z doby Pražského jara - s politickým táním a nadějí na koncepční řízení města se podruhé ustavuje olomoucký Útvar hlavního architekta. Tak jako ten první zlikvidovala normalizace, ten druhý neustál porevoluční transformaci. Jako by si nedůvěru ve vlastní odbornost (přiživovanou zatracovanými sídlišti) nesli architekti s sebou i do svobodného zřízení. Iluze rychlé změny se v rukách nové politické garnitury míjí s realitou.
A architekti tak dlouho zapovězenou svobodu a indoktrinovaný modernismus často slepě interpretují jako svobodu tvarovat a utíkají se k laciným, obsahem nenaplněným formám postmodernismu. Inspiraci Západem neprovázelo poučení z chyb, kterými si země za železnou oponou už prošly.
Příznačné pro tento zlomový rok jsou dvě architektonické události. Ještě před 17. listopadem byla vypsána urbanistická soutěž na podobu přednádražního prostoru. Komise však usedla už po sametu. V nápadné setrvačnosti ocenila práci, která na způsob dopravních inženýrů (čili charakteristicky pro éru pozdního socialismu) zaháněla chodce do podchodu a upřednostňovala automobil. Dnes se zdá, že ani třicet uplynulých let nestačí na to, abychom této setrvačnosti vzdorovali.
A psal se opět rok 1989, kdy byl zkolaudován druhý obchodní dům v centru města, Koruna v Pekařské ulici. Desetiletí táhnoucí se projekt, kvůli němuž byly zbourány tři historické objekty, završil prohry socialistické památkové péče. Zanedbané město, město v nedbalkách, utrpělo po Prioru další díru do punčochy. S ohledem na budoucí vývoj se však dá říct, že obě díry zašívala průměrně zdatná švadlena. Revoluce a rozpad centrálně řízeného hospodářství ukázaly, že opravovat a zabydlovat staré domy je možné, ba i reálné. V tomto ohledu lze mluvit o výhře. Degradace centra se zastavila, celé „prokouklo“ (tu a tam až moc). Architekti, urbanisté a památkáři, plni revolučních iluzí, nemohli tušit, že historickému jádru s nabytou svobodou bude znovu hrozit újma. Nablýskané, z nedbalek konečně ustrojené do večerních šatů, obuté do střevíčků na podpatcích, hrozí Olomouci opět pád a nové šrámy. Jak jinak budou nazývány výsledky neurvalých choutek pokořit tu staletou krásku!
Martina Mertová