Události roku 1989 v náboženské a církevní oblasti v Olomouci

Události roku 1989 měly v náboženském životě Olomouce osobitý ráz ze tří důvodů: a) uvnitř církevních společenství byly navzdory totalitním praktikám formováni duchovní i laici k aktivnímu náboženskému živou; b) křesťansky orientované skupiny byly živou součástí kulturních a uměleckých neoficiálních proudů; c) zachovala se živá tradice církevních aktivit, které nezůstaly zapomenuty. Z tohoto hlediska je možno říci, že církevní společenství byla připravena na změny, do kterých mohli křesťané vstoupit ať už jako aktivní prvek nositelů něžné revoluce ve společnosti, tak i jako obnovný proud v církvích samotných.

Můžeme krátce připomenout jen některé duchovní proudy, které byly pro olomoucké prostředí typické. Za zmínku stojí nedělní setkávání nad Božím slovem (P. Kupka), které se stalo ohniskem nových konverzí, modlitby z Taizé, již zmíněný katolický samizdat, pravidelné kurzy teologie vedené Josefem Zvěřinou, manželská setkání (J. Nágl, M. Tělupil), vydávání měsíčníku Velehrad (1988, H. Suchánek, T. Kopřiva), Videostudio  Velehrad  Olomouc (bratři Suchánkové) a aktivity křesťanských umělců kolem samizdatového vydavatelství Refugium – Velehrad, turistický oddíl mládeže Kompas (manželé Mléčkovi), tábory evangelické mládeže Lambaréné a tak dále.

Rozpad komunistického režimu byl doprovázen postupnými změnami ve vedení církví. Prorežimní kněžská organizace Pacem in terris se rozpadla sama, když ji přestala podpírat komunistická vláda. Po 20 měsících uprázdnění biskupského stolce v Olomouci jmenoval papež Jan Pavel II. dne 26. července 1989 Františka Vaňáka apoštolským administrátorem arcidiecéze olomoucké. Nahradil Františka Vymětala, který byl od roku 1985 předsedou Pacem in terris. Biskupské svěcení přijal 26. srpna 1989 v Olomouci. O půl roku později byl 21. prosince 1989 jmenován arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským. Arcidiecézi převzal do své správy 17. března 1990 a zároveň byli jmenováni dva noví pomocní biskupové (Mons. Jan Graubner a Mons. Josef Hrdlička). Biskupské svěcení přijali oba 7. dubna 1990 v Olomouci. Arcbiskup Vaňák si vytýčil tři cíle: nápravu kléru, obnovu kněžského semináře v Olomouci  a dosažení svatořečení blahoslaveného Jana Sarkandra.

Křesťanský disent i ostatní křesťané vstoupili intenzivně do událostí roku 1989. Již v září roku 1989 se otevřel katechetický kurz, o který byl mimořádný zájem. Nejdříve se přednášky konaly v arcibiskupském paláci, později byl zakončen v aule bývalého Okresního výboru KSČ v Olomouci (dnes Právnická fakulta). Nezapomenutelné se stalo kázání jezuity Františky Lízny, signatáře Charty 77, které v době komunismu nemohl vykonávat kněžskou službu a působil v dělnických profesích a v oblasti zdravotnictví. Promlouval v bouřlivých událostech listopadu 1989 v Olomouci. Z jednotlivých pololegálních skupin začaly vznikat legální instituce. Byla obnovena teologická fakulta (Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta), která zde v letech 1968–1974 fungovala jako pobočka fakulty litoměřické a začleněna do svazku Univerzity Palackého. V původních prostorech byl obnoven Arcidiecézní kněžský seminář. V roce 1990 nastoupilo do semináře ve všech pěti ročnících 130 diecézních bohoslovců a 52 řeholních, kteří ještě neměli znovu obnoveny své kláštery a proto bydleli v semináři spolu s diecézními. Do Olomouce se vrátily po částečném navrácení původních objektů řeholní řády (dominikáni, kapucíni, karmelitáni, jezuité, voršilky, františkánky aj.).

Obdobně i protestantské církve se vrátily ke svým tradičním aktivitám díky nové nabyté svobodě. Tak například Českobratrská církev evangelická začala vysílat své pracovníky na pomoc menšinám v zahraničí. V Církvi československé husitské po roce 1989 radikální změna uskutečněna nebyla. Církev se snažila udržet a rozvinout osvědčené způsoby práce z předcházejícího období. V Olomouci to bylo pod vedením nově zvoleného biskupa dr. Vlastimila Zítka, zkušeného a církvi oddaného biskupa. V tomto přechodovém období biskupem Pravoslavné olomoucko-brněnské eparchie se stal v roce 1988 arcibiskup Kryštof (Radim Pulec). Mimořádně významné pro pravoslavnou církev bylo založení prvního českého monastýru ve Vilémově u Litovle (1991).

Všechny církve byly v roce 1989 postaveny před stejný úkol: jak se vypořádat s tím, co způsobila Komunistická strana Československa, její vedení i členové během své vlády v letech 1948–1989. Byly to právě církve, které se staly předmětem programového ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého porušování lidských práv a svobod, zničení svého ekonomického zázemí, staly oběťmi justičních zločinů a teroru namířeného proti elitě křesťanských společenství. Tato destrukce, navíc zakořeněná do principů třídní nenávisti a komunistické výchovy, vzdělávání, vědy a kultury zneužívaných k politickým a ideologickým účelům, zůstává až dodnes skutečností, s kterými se církevní společenství zápolí.

Pavel Ambros