Divadelní Olomouc v roce 1989

Divadelní život v Olomouci nebyl vytvářen v roce 1989 pouze jedinou profesionální scénou Státním divadlem Oldřicha Stibora (dnešní Moravské divadlo), ale zahrnoval několik protichůdných linií - od aktivit Studia Forum, představujícího od 70. let opoziční alternativu profesionálních herců, přes amatérské soubory a autorská studentská divadla až k neoficiálním a tehdejším režimem nepovoleným divadelním představením tzv. divadelního „disentu.“ Specifické postavení pak mělo olomoucké Divadlo hudby, které se stalo jedním z mála míst k setkávání s neoficiální kulturou a nabízelo Olomoučanům pohostinská představení autorských a studiových divadel (Nedivadlo Ivana Vyskočila, HaDivadlo, soubor Vizita, pantomimické inscenace Bolka Polívky).

Právě amatérská sféra byla v 80. letech relativně nejsvobodnější, na amatérské soubory se nevztahovala tak přísná cenzurní pravidla a ve značné míře se právě v jejich představeních objevovala odvážná autorská interpretace aktuálních témat i režijní i herecké experimenty. Když bychom měli zmínit nejvýraznější úspěchy z roku 1989, nemůžeme opomenout surrealistickou inscenaci Jana Roubala Pění a úpění pěny, s níž se soubor Pardón účastnil na vrcholné celostátní  přehlídce Jiráskův Hronov , nebo soubor Fkufru, který s autorským loutkovým představením Pavla Němečka Klepy získal v roce 1989 na přehlídce v Chrudimi jednu ze čtyř hlavních cen, či soubor Lidové školy umění Žerotín vedený Věrou Pánkovou a Alenou Petrovou, jehož kočování s inscenacemi Hry na Robina Hooda a O třech sestrách zaznamenala v prázdninových měsících 1989 ostravská televize.

 Ve sféře profesionálního divadla představovala Olomouc se čtyřsouborovým divadlem (činohra, opera, opereta, balet) po Ostravě druhé největší divadelní centrum na severní Moravě.  Zejména olomoucká činohra byla v druhé polovině 80. let díky vedení režiséra Jana Buriana umělecky na vrcholu. Olomoucké publikum oceňovalo změnu, kterou přineslo jeho objevné inscenování klasiky (např. F. G. Lorca Fantastická ševcová, 1987), dramatizace epických textů či filmů s tématem osobní svobody (Přelet nad kukaččím hnízdem, 1987) nebo obrat od konzervativního psychologicko-realistického herectví k hravosti, ke stylizaci a spontánnímu komediantství (asi nejvýrazněji se změna stylu projevila v inscenaci Vévodkyně valdštejnských vojsk, kterou nastudoval v roce 1986 hostující režisér Michael Tarant). Je ovšem třeba říci, že nekonvenčnost mnohých inscenací Burianovy etapy se nesetkala s odezvou ani u konzervativně zaměřeného abonentního publika, ani u vedení divadla, což vedlo v roce 1988 k Burianově odchodu a k návratu ke konzervativnímu repertoáru i stylu. Do zlomové sezony 1989/1990 ovšem vstoupil činoherní soubor s velkými ambicemi – nabídka plánovaných inscenací odrážela změnu v celé společnosti a objevily se v ní hry, které by dříve cenzura na jeviště nepustila – např. text Josefa Topola Hlasy ptáků, drama Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem (podobenství o síle slova a střetu jednotlivce s pokryteckou společností), dramatizace šokujícího Ajtmatovova románu Popraviště. Žádný z uvedených titulů se však inscenace nedočkal, protože započatá sezona byla přerušena Listopadem 1989. V návaznosti na pražské události ze 17. listopadu i olomoučtí divadelníci vstoupili do stávky. Už 18. listopadu přečetl olomouckým divákům Miroslav Rataj v rámci představení Velká mela znění prohlášení pražských divadelníků a studentů s výzvou ke stávce. Během následujícího dne se k výzvě  ke stávce připojil operní i operetní soubor SDOS a herečka Ivana Plíhalová pak 19. listopadu před premiérou operetní inscenace Týden v tichém domě v Hudebním divadle v Hodolanech  přečetla stanoviska studentů i divadelníků a ohlášené představení  ve Velkém divadle (na Horním náměstí)  bylo nahrazeno spontánně vyhlášeným veřejným mítinkem. O dva dny později zformulovali divadelníci se studenty olomoucké univerzity a zástupci Občanského fóra provolání, kterým se přidali k pražským divadlům a podpořili započatou studentskou stávku. Další večery, až do konce prosince, se pak na jevišti a v hledišti divadla na Horním náměstí pravidelně diskutovalo, četla se aktuální prohlášení (např. studentského stávkového výboru, založeného Občanského fóra aj.), besed se účastnily olomoucké i pražské osobnosti disentu, olomoučtí herci (např. Mikuláš Pánek, Ivana Plíhalová, Jaroslav Krejčí  aj.)moderovali pravidelné mítinky na náměstí, úzce spolupracovali se studenty olomoucké univerzity.Do vedení Státního divadla Oldřicha Stibora byl spontánně zvolen Josef Josefík a činoherní soubor reagoval na nově nabytou svobodu zařazením Havlovy hry Zahradní slavnost, kterou už na konci prosince 1989 uvedl ve scénickém čtení.

V pokračující sezoně 1989/1990 olomoucké divadlo spíše hledalo své postavení v nové situaci – v činohře např. po překvapivě neaktuálním uvedení Klicperovy hříčky Zlý jelen a bulvární komedie Klíče na neděli se objevila komorní hra Agnus dei, která vrátila na jeviště tabuizované téma víry. Divácky nejúspěšnější bylo uvedení komedie Pavla Landovského Hodinový hoteliér, obnovená premiéra v režii Františka Řeháka hraná v komorním prostoru za oponou s publikem na jevišti. Působivost inscenace umocňovala téměř původní obsazení z roku 1971 (tehdy byla inscenace po čtyřech reprízách normalizačním režimem zakázána), v němž s odstupem téměř 20 let hráli své role Miroslav Rataj, Rudolf Máhrla nebo Otakar Pavlis. Po roce 1989 následovaly dvě sezony s nostalgickým návratem k dříve zakázaným titulům (např. Černí baroni, Starci na chmelu, Hrabalova Hlučná samota), ale také postupně začala umělecká i divácká krize doprovázená nutností vyrovnat se se změnou ekonomických a provozních parametrů (od roku 1991 přešlo divadlo do správy města, o rok později byl změněn název na Moravské divadlo). Významnou divadelní událost představovala v této sezoně premiéra hry Báj, kterou Studio Forum, jako studiová scéna SDOS, uvedlo na jaře 1990. Text dramatičky Fischerové začal připravovat režisér Vladimír Merta už na podzim 1989, ale listopadové události přípravy přerušily, a tak se premiéra v S-klubu stala intenzivním připomenutím nedávných praktik totalitní moci. Změněné podmínky umožnily také vznik prvního olomouckého soukromého divadla Odysseus, které uvedlo na sklonku roku 1991 Ioneskovu absurdní moralitu Král umírá.

Je nutno zmínit ještě jednu naprosto zásadní událost – v uvolněných týdnech po listopadové revoluci vznikla na Filozofické fakultě Univerzity Palackého zásluhou teatrologa  Jiřího Stýskala a dalších pedagogů Katedra věd o umění, která v Olomouci obnovila uměnovědná studia zakázaná na počátku normalizace. Katedra nabízela mimo jiné specializaci literatura, divadlo a film, která vyústila posléze do vzniku samostatné Katedry dramatických umění (dnešní Katedra divadelních a filmových studií). Právě první studenti nově vzniklého oboru (David Drábek a Darek Král) iniciovali vznik souboru složeného z profesionálů a studentů - Studio Hořící žirafy (1993), který reprezentoval po následujících deset let autorské divadlo v Olomouci. Své kabaretně laděné inscenace hrál především v prostorech S-klubu, Divadla hudby, Jazz Tibet klubu či posléze Hořícího domu, vzniklého rekonstrukcí hodolanského divadla.

Tatjana Lazorčáková