Divadlo a Olomouc ve středověku
Bude to asi znít překvapivě, ale pokud jde o divadlo, o jeho přítomnosti na Moravě až do pozdního středověku nevíme skoro nic – na rozdíl od hudby, výtvarného umění, literatury. Dokonce i v Olomouci, v té době metropoli Moravy, jsou divadelní aktivity zahaleny tajemstvím až téměř do konce 15. století. A tak nám nezbývá, než se pomocí historických analogií a hypotéz alespoň pokusit o vykreslení obrysů zdejšího možného divadelního života.
S antickým světem zmizela také jeho vyspělá divadelní kultura. Nezanikla však lidská touha po předvádění, a tak už v raném středověku se začaly projevovat nové společenské aktivity s divadelními rysy.
Původ v liturgii
Z původně liturgických obřadů v kostelích se při některých příležitostech, šlo především o svátky vánoční a velikonoční, začaly rodit akce s divadelními prvky.
Z nich nabyly zejména ve 14. a 15. století největší obliby v celé Evropě pašije, oslava umučení a vzkříšení Ježíše. Nejranější známé doklady o provozování církevního divadla v zemích Koruny české jsou spojeny už od 12. století se svatojiřským klášterem v Praze, na přelomu 13. a 14. století se konaly v chrámu sv. Víta, ale také v klášterech mimo Prahu.
Potulní umělci
A pak se ve středověku ustálila ještě podoba tzv. světského divadla, které provozovali potulní herci – profesionálové. Říkalo se jim různě: jokulátoři, žertéři, histrioni, žakéři, scholárové, mimové, pantomimové. Už samo označení často vyjadřovalo, co uměli: zpívali, tančili, hráli, předváděli.
Pokusme se vyjít z předpokladu, že Morava a Olomouc nebyly izolovány od těchto divadelních projevů. Olomouc se rychle stávala významným centrem státoprávním i křesťanským. Od 11. století byla sídlem biskupství. V průběhu 13. století se k původnímu hradu a církevním institucím připojovalo i rostoucí město jako středisko řemeslné výroby, s čeledí a řemeslníky.
V opevněném Předhradí se nacházelo pravděpodobně nejstarší olomoucké tržiště, to je přibližně dnešní náměstí Republiky. Už tehdy zde stály dva kostely. A to je evidentní divadelní potenciál, rozpoznáváme zde oba hlavní typy divadelního prostoru: jednak v kostelích, jednak na otevřeném veřejném prostoru na tržišti. A protože středověk a jeho městský život byl velmi společenský, kolektivní a miloval zábavu, divadlu se právě tady mohlo dařit.
Dovedeme si představit, že když věřící opouštěli kostel Panny Marie Sněžné, kde právě skončilo officium o umučení a vzkříšení Ježíše Krista, venku je očekávala skupina žakéřů, kteří začali předvádět satirické scénky s mastičkářem, k němuž přicházejí tři Marie zakoupit masti, aby mohly pomazat Kristovy rány. Pokud si přečtete oba české zlomky zapsaných mastičkářských scén ze 14. století, budete možná překvapeni rozpustilostí, nevázaným humorem, vulgárními výrazy a nečekanou mírou „neúcty“ herců k symbolům křesťanství – ale středověk se chtěl bavit.
Dlužno ovšem podotknout, že prastaré divadelní principy pašijí přitahují i dnes: v dubnu 2016 jsme mohli vidět právě v kostele Panny Marie Sněžné představení Evangelium podle houslí současného skladatele Pavla Helebranda, které z nich vychází. A kostel byl přeplněný!
Světští herci byli ovšem ve své době pokládáni za spodinu společnosti a církví byli nemilováni. V některých olomouckých pramenech se občas objeví zákazy kontaktů kléru s jokulátory a histriony. Bohužel ale přímé doklady o divadelních produkcích ve středověku nemáme k dispozici, naše představy o divadelním životě v Olomouci v této době jsou tedy opravdu pouze hypotetické. O jeho počátcích můžeme s jistotou uvažovat až v epoše humanismu, od počátku 16. století.
Autor: Jiří Štefanides