Umem a důvtipem. Řemesla ve středověké Olomouci
Technologický pokrok a strojová výroba rychle stírá projevy šikovnosti a dovednosti rukodělné tvorby, která nedostatek techniky nahrazovala umem a důvtipem. Archeologie, a zvlášť ta středověká, patří k řadě vědních oborů, které přinášejí doklady o řemeslné zručnosti našich předků a jejich kultuře.
Mezi nejčastěji nalézané artefakty na archeologických výzkumech jednoznačně patří keramika, která je minimálně od doby vrcholného středověku masově produkována specialisty – hrnčíři.
Mimo to je pro Olomouc typické unikátní dochování archeologických pramenů z organických materiálů jako dřevo a kůže, které nám spolu s četnými nálezy kovových artefaktů umožňují poznat široké spektrum výrobků používaných ve středověkém městě a nepřímo tak poznat i zručnost jejich tvůrců.
Obvykle se totiž výrobky ze dřeva či kůže nedochovají vůbec a výrobky z trvalejších materiálů jen torzovitě, což nás nutí tápat v okamžiku, kdy chceme objasnit jejich přesný tvar a funkčnost.
Profesionalizace řemesel a vznik cechů
Nás však nyní zajímá období středověku, kdy se začínají jednotlivá řemesla profesionalizovat a seskupovat do cechů. Výběr několika níže popsaných artefaktů získaných během záchranných archeologických výzkumů historického centra Olomouce nám představuje nejčastěji užívané suroviny středověkých řemeslníků – byly to hlína, dřevo, kůže a kov.
Doklady o hrnčířské výrobě přímo v Olomouci nebo v jejím blízkém okolí, zatím objeveny nebyly. Výjimkou je určitá indicie v podobě jména Hrnčířské ulice.
Prvního hrnčíře písemné prameny zmiňují až v 70. letech 14. století. Tito řemeslníci ale působili v Olomouci mnohem dřív, vyplývá to ze spotřeby keramického zboží už od počátku existence města (a řemesla).
S ohledem na postavení Olomouce, a tedy i k náročným požadavkům obyvatel, byl kladen na hrnčíře jistě zvýšený nárok na kvalitu jejich práce. Výrobou luxusní keramiky, například napodobující kovové produkty dokazovali, že jsou schopni požadavky plnit.
Dokladem vyšší stolovací kultury a pravděpodobné příslušnosti k movitější vrstvě obyvatel jsou nálezy fragmentů aquamanile. To jsou džbány či konvice ve tvaru zvířecí nebo lidské figury, vyráběné nejčastěji z mědi, mosazi či bronzu.
Písemné zprávy o kovových aquamaniliích nám dokládají jejich používání při mešním obřadu symbolického mytí rukou, odtud pochází i jejich název: aqua + manos.
Z původně výlučné kultovní funkce se postupně aquamanile začínají uplatňovat v profánním životě při slavnostních hostinách ve vyšších i nejvyšších vrstvách feudální společnosti. Za urychlením tohoto procesu stálo církevní rozhodnutí o vyloučení keramických nádob z liturgických obřadů jako nevhodné pro málo ušlechtilý materiál. Podobného postihu se na přechodnou dobu dočkalo i sklo.
Dřevo patřilo k nejpoužívanějším materiálům
Aby se však dochovalo až do dnešních dnů, potřebuje vhodné podmínky. Jeho nejčastější nálezy jsou proto ve výplni odpadních jam, kam se dřevěné předměty dostaly většinou poté, co přestaly sloužit.
Z dřevěných výrobků najdeme v archeologických sbírkách práce bednáře i soustružníka, stejně jako předměty vyrobené podomácku (louče, kolíky, vařechy). Nejčastěji nalézanými výrobky bednáře bývají jednotlivé dýhy, z nichž tito řemeslníci vyráběli misky, vědra, džbery a podobně.
Další, v používání velmi běžný, ale v archeologických nálezech naopak vzácný materiál, neboť k jehož uchování je potřeba velká vlhkost, je kůže. Ani v případě kůže neznáme lokality, ve kterých v Olomouci sídlili řemeslníci, kteří ji zpracovávali.
Více informací už máme o distribuci středověkých výrobků, která probíhala na veřejných prostranstvích, tedy na Horním a Dolním náměstí. Je také jasné, že tady docházelo nejen k prodeji či barterové směně (tedy něco za něco), ale artefakty byly z polotovarů dokončovány přímo podle přání zákazníků.
Archeologické nálezy nám můžou nabídnout jen velmi strohý pohled na běžný život středověkého člověka. Jeho lopocení se ale svými drobnými radostmi a velkými starostmi nijak zásadně nelišilo od toho našeho.
Autor: Richard Zatloukal