Hudba ve 13. a na počátku 14. století

Těžko bychom si mohli představit, že by si naši dávní předkové nezazpívali při práci, putování a starodávných pohanských rituálech a nezatancovali při svatbách a jiných hodokvasech. Hudbu těchto období neznáme a ani znát nemůžeme. 

Nikde se totiž nezaznamenávala a ani to nebylo potřeba, protože nebyl nikdo, kdo by takové záznamy přečetl. První mihotavé světélko poznání, doplněné o něco silnějším světélkem tušení, se objevuje až v 9. století s postupným pronikáním křesťanství prostřednictvím franských misionářů, kteří pro svoji bohoslužbu užívali gregoriánský chorál. 

Bezesporu větší úspěch měla mise Konstantina a Metoděje roku 863. Jejich staroslověnská liturgie (bohoslužba) byla také zpívaná a přes očekávanou inspiraci byzantským prostředím nebyla latinskému prostředí vzdálena. Významnou událostí bylo založení pražského biskupství roku 973, na které navazovalo mimo jiné zakládání škol gregoriánského chorálu a latinské liturgie. 

Gregoriánský chorál 

Pro Moravu mělo podobný význam zřízení olomouckého biskupství roku 1063. Gregoriánský chorál se v olomoucké diecézi vyvíjel dlouho nezávisle na Praze. Hlavními hudebními středisky byla církevní centra. Olomouckou katedrálu s kapitulou doplňovaly kláštery. Od 11. století byli na Moravě přítomní benediktini, kteří sídlili v Rajhradě, Hradisku u Olomouce a Třebíči. 

V těchto centrech se pěstovala intenzivně liturgická hudba v podobě gregoriánského chorálu po velkou část dne. Ve 12. století přebírají klášter v Hradisku u Olomouce premonstráti a zároveň budují další kláštery na Moravě. 

Zlatý věk gregoriánského chorálu u nás nastal právě v 13. a 14. století za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků a navazoval na prosperitu a vrůstající prestiž království. K moravské olomoucké kapitule, kde zpíval pod vedením kantora (cantare – zpívat) sbor kanovníků a vikářů i sbor žáků, přibývá roku 1267 kolegiátní kapitula v Kroměříži a 1296 v Brně na Petrově. 

Ve 13. století jsou také zakládány nové kláštery cisterciáků, dominikánů a františkánů. Tato tendence pokračovala i ve 14. století, takže na jeho konci byla na Moravě poměrně hustá síť těchto center vzdělanosti, kultury a zbožnosti. Dochované breviáře, misály, graduály a antifonáře představují pouhé torzo bohoslužebného písemnictví, protože většina vzala za své pustošící mocí husitských vojsk. 

Česká duchovní píseň 

Na gregoriánský chorál záhy začala navazovat česká duchovní píseň. Byl to svérázný projev nejen lidové zbožnosti, ale také národní sounáležitosti. Nemáme dnes představu, do jaké míry byl tento typ písně rozvinut, protože se pramenů dochovalo poskrovnu. Morava ale rozhodně nestála stranou tohoto vývoje. České písně neměly nahradit gregoriánský chorál. 

Naopak měly vyplnit místa tam, kam gregoriánský chorál nezasahoval. Funkci slavnostní a korunovační písně po řadu století plnila nejstarší česká píseň Hospodine pomiluj ny snad z 10. století. Podobný význam měla i píseň Svatý Václave ze století 12. Až z počátku 14. století pochází píseň Buoh všemohúcí a další známá píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže vznikla pravděpodobně až za vlády Karla IV. 

Umělá světská píseň 

Ve 13. století se v zemích koruny české začíná objevovat umělá světská píseň, která měla podobu německého minnesangu (obdoba francouzských trubadúrských a truvérských písní). Český král byl zároveň kurfiřtem římskoněmecké říše s právem volit německého krále a měl významné postavení ve středověké „světové“ politice. 

Prestiž královského dvoru posilovala i přítomnost renomovaných hudebníků, minnesängerů. Dokonce sám král Václav II. tuto hudbu pěstoval, takže se mu mohlo přezdívat „minnäsanger na českém trůně“. Na českém královském dvoře působili Reinmar von Zwetter (?1200 ­­– 1248), Heinrich von Meissen (?1250 – 1318) zvaný Frauenlob a Tannhäuser (1200 – 1266). 

Pod vlivem minnesangu začínají ve 14. století vznikat obdobné české písně, které jsou zároveň vyspělou českou poezií. Jedná se například o duchovní píseň Otep myrhy a milostné písně Jižť mně všě radost ostává (Závišova píseň), Doroto, panno čistá, Dřevo sě listem odievá a Andělíku rozkochaný. Hudba tohoto typu ovšem prosakovala i na šlechtická sídla a do měst. 

Taneční a vícehlasá hudba 

Na dvoře, mezi šlechtou i mezi lidem se pěstovala také taneční hudba provozovaná na dobové nástroje, jako byla loutna, různé typy píšťal a fléten, bicí nástroje a podobně. Rostl význam měst, kde bylo možné slyšet pištce, hudce a citharisty, kteří mohli také vandrovat od města k městu. 

Poslední typ – vícehlasá hudba se u nás začala objevovat později. Od gregoriánského chorálu odvozený vícehlas nazývaný organum byl založený nejprve na improvizovaném druhém hlasu k melodii chorálu. V Olomouci je tento zpěv doložen notovaný v liturgických knihách děkana Bartoloměje ze 13. století, které jsou nejstarším dokladem této praxe v českých zemích. Až za vlády Lucemburků ve 14. století se u nás rozvíjí vyspělejší vícehlas po vzoru francouzského stylu ars nova. 

Autor: František Ostrý