Olomouc v roce 1989

Ve střední a výhodní Evropě už se bortily zdi, pootevírala se železná opona, ale Haná a její Olomouc jakoby  všechen ten osvobozující  ruch nevnímaly. Strach, který tu dožíval z potlačeného  reformního a protestního roku 1968, nebo už do chování a do duší  hluboce zahryzlá  lhostejnost ke vnucené skutečnosti?

A pak najednou bomba a nový život!  Studenti si připomenuli zavraždění jednoho z nich  německými nacisty  před padesáti lety - Jana Opletala z nedaleké Litovle. Netušili, když se pietně shromáždili na Albertově, že na ně v centru Prahy čekali po zuby ozbrojeni  policisté, kteří byli připraveni ukázat  sílu režimu , i nové studentské generaci. 17.listopad – Mezinárodní den studentstva, dostal nový obsah, který přerostl i ten původní.

Zpráva o tom, že byl v Praze při demonstraci usmrcen student Martin Šmíd byla vymyšlena (kým a proč?), ale už samotná myšlenka, že se tak mohlo stát, zapůsobila jako rozbuška  .A  to i u nás v Olomouci.  Divadlo se přidalo k těm pražským, která rušila představení a nabídla se jako prostor pro revoluční debaty. Univerzita se prakticky přestěhovala do sportovní haly, odkud protestující studenti vysílali vzkazy vedoucím představitelům, že mají rezignovat a sami jako stávkový výbor prakticky  převzali řízení instituce.

Pomalu se k nim se svou podporou přidávala část učitelů   a také obyvatelé města, kteří přinášeli nejen psací stroje na psaní letáků, ale i občerstvení a dobroty na zub. Pro všechny demonstrace, které se stále umocňovaly ,  byl  výchozím bodem nádherný sloup Nejsvětější  Trojice na Horním náměstí.  Když už se došlo po mnoha shromážděních až ke generální stávce dne 27. listopadu, zdálo se, že je Olomouc i se všemi náměstími a ulicemi  malá, aby pojala všechny demonstranty. Stejně  mohutná byla pak ještě  demonstrace v lednu 1990, když občané  požadovali, aby“ dočasný“ pobyt sovětských vojsk už konečně skončil. K jejich odchodu došlo až v červnu následujícího roku , a my chceme věřit   že navždy.

Po zvonění klíči bylo třeba dát se do práce. Zdálo se, že všichni věděli, co nechceme, ale co budeme chtít, bylo třeba se rozhodnout, případně načíst někde nějakou nápovědu. Politickou platformu pro transformaci zděděné  reality poskytovalo Občanské fórum, které pomohlo při realizaci prvních voleb, ale ukázalo se brzy, že představy o budoucnosti republiky se různí a  obnovení demokracie v zemi umožnila značnou fragmentaci společnosti.  Ledačemu by se možná předešlo, kdyby první volby byly na čtyři roky – ledaco by možná v užitečné diskusi  vykrystalizovalo do čitelnějších politických směřování, konkrétnějších stranických programů. Škoda! To je povzdych, který jsme si v dalších letech  nemohli odpustit jistě vícekrát.

Ještě před koncem roku 1989 byly z ústavy odstraněny články 4 a 6, které přímo legitimizovaly vedoucí mocenské postavení komunistické strany v zemi. Na post hlavy státu  rezignoval  Gustav Husák, na svobodně voleného   prezidenta  vyl navržen vedoucí disident a zakladatel Charty77 Václav Havel, který byl také 29. prosince jednomyslně zvolen . Pěkně poslušně, jak byli poslanci zvyklí; ještě o dva týdny dříve stejní zákonodárci nedovolili představiteli studentů v parlamentu vystoupit! Alespoň tímto způsobem  mohli odmítnout onu nepříjemnou sametovou revoluci!

V Olomouci začal s novým rokem proces demilitarizace města,  během něhož získala univerzita  objekty okupované Sověty a užívané  československou  armádou, což byla nejlepší pojistka , aby univerzita v následujících letech mohla přijmout a vzdělávat několikanásobek studentů a mohla se rozrůst až na osm fakult.

Těsně před Vánocemi ještě dva dárky: 21. Prosince byl z Vatikánu jmenován arcibiskupem Mons. František Vaňák a tentýž den zvolila Univerzita Palackého ve vůbec   první svobodné volbě v  zemi literárního vědce a amerikanistu Josefa Jařaba rektorem. Olomouc se začala měnit z kasárenského města na město univerzitní, jak si to přál už první rektor obnovené olomoucké univerzity profesor Josef Ludvík Fischer, jemuž nebylo dopřáno vytoužené změny se dožít.

Josef Jařab