C. K. Františkova univerzita (1827–1860)

Dne 11. března 1827 povýšil rakouský císař František I. na základě žádosti profesorského sboru C. k. lycea v Olomouci, podpořené prezidentem moravského místodržitelství v Brně Antonínem Bedřichem hrabětem Mittrovským z Nemyšle a císařovým bratrem arcivévodou Rudolfem Janem, arcibiskupem olomouckým, C. k. lyceum v Olomouci na plnoprávnou univerzitu s názvem C. k. Františkova univerzita. Z dosavadních dvou fakult – filozofické (kterou museli absolvovat i uchazeči o studium právnické a teologické) a teologické, jakož i z právnického studia se staly fakulty s promočními právy, zatímco medicínsko-chirurgické studium připravující ranhojiče a porodní asistentky, status lékařské fakulty nezískalo, ačkoliv jeho profesoři byli členy akademické obce a mohli zastávat úřad univerzitního rektora, voleného šestnácti zástupci fakult na dobu jednoho roku. Zásluha o návrat vysokého učení do Olomouce, jemuž zde konkurovala stavovská akademie školící zejména mladé šlechtice pro kariéru ve vysoké státní byrokracii, se přičítala hlavně arcibiskupovi Rudolfu Janovi Habsbursko-lotrinskému, podstatná však byla okolnost, že již dříve byla na univerzity povýšena dosavadní lycea ve Lvově na C. k. Františkovu univerzitu, v Innsbrucku na C. k. Leopoldo-Františkovu univerzitu a ve Štýrském Hradci (Grazu) na C. k. Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Slavnostní otevření C. k. Františkovy univerzity v Olomouci se uskutečnilo až 11. února 1828. Jak výše uvedené školní instituce, tak akademické gymnázium sídlily v barokní budově bývalého jezuitského semináře sv. Františka Xaverského (nyní budova Cyrilometodějské teologické fakulty v Univerzitní ulici 244/22), kde se nacházela i pitevna Medicínsko-chirurgického studia.

Státním dohledem na obnovenou olomouckou univerzitu zůstali i nadále direktoři fakult, odpovědní moravskému guberniu (zemskému úřadu) v Brně. Dochované dokumenty dokládají, že na univerzitě, jejíž roční výdaje na vědecké a studijní účely činily asi 30 tisíc zlatých, zpočátku působilo 24 profesorů, z univerzitní matriky plyne, že na univerzitě bylo zapsáno celkem 639 posluchačů. Zatímco rektor a děkani dvou tradičních fakult měli k dispozici dvě akademická žezla pozdně renesanční a žezlo barokní, muselo být pro děkana právnické fakulty zhotoveno nové žezlo. Akademický senát, volený od roku 1834, sestával z rektora, čtyř direktorů, tří děkanů a tří seniorů fakult.

Na filozofické fakultě přednášelo šest profesorů jak tradiční obory, tj. metafyziku a etiku, tak nově zavedený přírodopis a výběr z filologických a historických disciplín. Od roku 1841 získala filozofická fakulta pro přednášky z přírodopisu a zemědělství doktora medicíny Jana Helceleta, jenž se tak stal učitelem též zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela, studujícího v Olomouci v letech 1840 –1843. Obecné a rakouské dějiny přednášeli Josef Leonhard Knoll, zakladatel tzv. olomoucké básnické školy a odpůrce historických koncepcí Františka Pala, po jeho přechodu na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze převzal tyto disciplíny Karl Vietz, jehož nástupcem byl Adolph Ficker. Žák profesora Knolla a nadějný básník Franz von Canaval se orientoval na klasickou literaturu, filologii a estetiku, a když též odešel na pražskou univerzitu, vedl stolici těchto disciplín Karel Libor Kopecký – z jeho žáků proslul Jan Lepař, mj. autor Homérovského a nehomérovského řeckého slovníku. Významným stoupencem českých obrozenských snah byl v Olomouci vedle profesora porodnictví František Jana Mošnera profesor filozofie Ignác Jan Hanuš, přeložený v roce 1847 na C. k. Františkovu univerzitu z C. k. Františkovy univerzity ve Lvově.

Pět profesorů právnické fakulty vedlo přednášky z přirozeného, trestního a kanonického práva, mezi nimi vynikli Hieronym Scari von Cronhof, znalec židovské právní tradice a Johann Koppel, v roce 1848 předseda moravského zemského sněmu. Profesoři teologické fakulty, jichž bylo celkem sedm, získávali po svém působení na olomoucké univerzitě významné církevní dignity – například první rektor C. k. Františkovy univerzity Ignác Feigerle, rodák z Biskupství u Náměště na Hané, se stal biskupem ve sv. Hippolitu (St Pölten) v Dolních Rakousích, a jeden z dalších jejích rektorů Johann Baptist Rudolf Kutschker vídeňským arcibiskupem.

Na medicínsko-chirurgickém studiu přednášel od roku 1829 porodnictví František Jan Mošner, a to i česky pro porodní asistentky neovládající němčinu; za Mošnerova rektorátu v roce 1835 mělo toto studium rozšířené na tři léta,139 posluchačů. Po úmrtí profesora chirurgie Dominika Weideleho v roce 1831 byl na jeho místo jmenován Franz Hauser, jenž v roce 1847 zavedl u operací močového měchýře éterovou narkózu a zkoumal též léčivé účinky pramenů ve Velkých Losinách. Úspěšně se rozvíjely i přidružené obory, jako např. chemie a farmakologie péčí prof. Martina Ehrmanna, Andreas Jeitteles, fyziolog a farmakolog, přednášející též veterinární lékařství, proslul pod pseudonymem Justus Frey jako německý básník.

Stolice české řeči a literatury byla roku 1831 založena na stavovské akademii, kde ji nejprve obsadil historik a archivář Jan Boček (jenž „obohacoval“ moravský diplomatář svými listinnými falzy), daleko většího úspěchu na tomto působišti se však dočkal František Jaroslav Šembera (jenž naopak později vystoupil proti víře v pravost Rukopisu Královédvorského a Rukopisu Zelenohorského). Když byla v roce 1847 stavovská akademie opět přeložena do Brna, převzali Šemberovu obrozenskou roli v Olomouci profesoři Ignác Jan Hanuš a Jan Helcelet.    

Autor: Jiří Fiala