Rudolf Jan – bratr císaře, olomoucký arcibiskup a kardinál

V roce 1777 se olomoucké biskupství stalo arcibiskupstvím, došlo tak k reorganizaci církevní správy na Moravě, nově bylo zřízeno biskupství brněnské.

V pořadí třetím olomouckým arcibiskupem se stal arcivévoda rakouský Rudolf Jan. Jeho babičkou byla Marie Terezie, on sám se narodil v roce 1788 jako nejmladší syn toskánského vévody, pozdějšího císaře, Leopolda II. Vzhledem k tomu, že nebylo pravděpodobné, že by se někdy stal následníkem trůn předpokládala se u něj vojenská kariéra, ale s ohledem na špatný zdravotní stav (epilepsie a revmatismus) opustil vojenskou kariéru a věnoval duchovní dráze. V březnu 1805 mu vídeňský arcibiskup udělil tonzuru a nižší svěcení a obratem byl zvolen nesídelním kanovníkem olomouckým a s ohledem na svůj původ byl již v červnu 1805 ustanoven koadjutorem (s právem nástupnictví) olomouckého arcibiskupa kardinála Colloreda. V 17 letech se tak stal „čekatelem“ na olomoucký arcibiskupský stolec. Následně v letech 1806-1811 studoval soukromě teologii.

Po smrti kardinála Colloreda (12. 6. 1811) se však Rudolf Jan vzdal s ohledem na svůj mladý věk a dosud nepřijatá vyšší svěcení svého nástupnického práva ve prospěch arcibiskupa Trautmannsdorfa. Je pravděpodobné, že sám Rudolf Jan si uvědomoval závažnost arcibiskupského úřadu a nebyl si jist, že by jej byl řádně vykonávat. V té době žil většinou ve Vídni, velmi cestoval a intenzivně se zajímal o hudbu a umění. Pro zlepšení svého zdravotního stavu pobýval v lázních v Badenu a Ischlu.

Po smrti kardinála Trautmannsdorfa (leden 1819) byl Rudolf Jan v březnu 1819 zvolen arcibiskupem. Volba byla papežem Piem VII. potvrzena 4. 6. 1819. Zároveň byl 2. 6. 1819 jmenován kardinálem (kardinálský biret mu byl odevzdán ve Vídni 28. 9. 1819). Rudolf Jan však v té době neměl žádné vyšší svěcení, proto mu během 2. poloviny roku 1819 vídeňský arcibiskup Hohenwart udělil podjáhenské a jáhenské svěcení, ordinoval ho na kněze a následně obdržel biskupskou konsekraci. Řím si od jeho volby sliboval zmírnění napětí mezi „josefinistickým Rakouském“ a Svatým stolcem. Slavnostní intronizace v Olomouci se konala na svátek sv. Cyrila a Metoděje 9. 3. 1820. Arcibiskupův přílet Beethoven mu k intronizaci složil Missa solemnis, ale ta byla dokončena až r. 1823.

Rudolf Jan byl nejen mladý ani neměl zkušenosti z duchovní správy či nějaké služby při správě arcidiecéze. K tomu jeho starší bratr, nyní již císař, František I. očekával, že bude plně podporovat státní zájmy. To nebylo nic neobvyklého, již v 17. století na olomouckém biskupském stolci bylo několik biskupů z habsburského rodu, ač neměli ani biskupské svěcení a k tomu ještě kumulovali další církevní úřady (byli biskupy i v jiných diecézích), proto se také nemohli věnovat správě všech svých diecézí potřebnou pozornost. Rudolf Jan naproti tomu usiloval o dobrou správu olomoucké arcidiecéze. Věnoval pozornost kněžstvu, kterému připomínal např. i povinnost nosit tonzuru apod. Stejně jako jeho předchůdci se potýkal také s ubývajícím počtem chovanců kněžského semináře, aby podchytil potencionální kandidáty kněžství, věnoval proto pozornost středoškolskému a vysokoškolskému studentstvu a zavedl studentské mše sv. u kapucínů (1821). Po kněžích vyžadoval, aby vedly také katecheze pro mládež. Zvláště ze zdravotních důvodů generální vizitace sice osobně nevykonával, ale pověřil jimi pomocného biskupa Ferdinanda Maria Chotka (od r. 1817). V milostivém létě 1825 navštívil Rudolf Jan Řím. V roce 1826 vydal svůj jediný pastýřský list. S ohledem na pastorační situaci vyžadoval u kandidátů kněžství znalost jak německého tak českého jazyka. Ač k usiloval o náboženský rozvoj v arcidiecézi, nedovolil tehdy mladé kongregaci redemptoristů v olomoucké arcidiecézi působit (osobně se však setkal s jejich zakladatelem sv. Klementem Maria Hofbauerem)

R. J. se věnoval nejen hudbě, ale i výtvarnému umění. Dá se říci, dával větší přednost umění, zvláště hudbě, než veřejným aktivitám. Podporoval uměleckou výzdobu kostelů (např. Sv. Michal v Olomouci). Když na počátku 19. století byly následkem požáru katedrály poškozeny zvony, nechal je ulít nové a následně je r 1828 je posvětil. Metropolitní kapitule schválil nové kapitulní stanovy r. 1826, v nichž byla ustanovena šlechtická výlučnost (nobilitatis natalium) – dosavadní stanovy z r. 1772 vyžadovaly inkolát, takto se však kanovníky stávali žadatelé, kteří neměli k diecézi žádný vztah, ale měli šlechtický původ. Rudolf Jan byl poslední olomoucký arcibiskup, který mohl razit vlastní mince. Neváhal podpořit i nově se rozvíjející průmysl, na svůj náklad nechal postavit r. 1828 železárnu (tehdy se jmenovala Rudolfova huť) ve Vítkovicích u Ostravy, sliboval si zvýšení svých příjmů. Tento podnik byl první svého druhu v celém Rakousku.

Pozornost věnoval nejen diecézi, ale také samotné Olomouci, inicioval založení prvního z olomouckých parků, který byl na jeho počest pojmenován „Rudolfova alej“. V r. 1830 se v Olomouci budovalo divadlo, jehož výstavbu Rudolf Jan také štědře podpořil. Roku 1827 si na svém bratru císaři vymohl znovupovýšení olomouckého lycea na univerzitu.

Postupně se stále více projevovalo jeho špatné zdraví. Zemřel 24. 7. 1831 v Badenu u Vídně. Pohřben v rodinné hrobce u kapucínů ve Vídni. Na jeho přání bylo srdce z jeho těla vyňato a pohřbeno v kryptě olomoucké katedrály.