Divadlo v pohraniční pevnosti mezi dvěma revolucemi

Mezi počátkem a polovinou 19. století, snad aby zapomněla na znepokojivé důsledky francouzské revoluce a posléze napoleonských válek, si rakouská společnost stvořila poklidný životní styl měšťanských ctností a víry v prospěšnost drobné práce jednotlivce. Umění (a tedy i divadlo) si oblíbilo spíše sentimentální pohled na svět a dojetí nad zákrutami obyčejného života, a pak také zábavu – zrodil se sloh zvaný biedermeier. V roce 1801 spatřil světlo tohoto světa básník vídeňské frašky Johann Nestroy, o sedm let později Josef Kajetán Tyl, v roce 1830 příští rakouský císař. A v roce 1837 prohlásila císařská komise vodoléčbu provozovanou v Gräfenbergu za „nový pozoruhodný jev“ v oblasti zdravotnictví a Vinzenz Priessnitz (narozen 1799), ač bez lékařského vzdělání, si konečně mohl otevřít oficiální lázně. Svatá aliance, politický pakt evropských mocností podepsaný v Paříži v roce 1815, měla společně čelit případným dalším „nevhodným“ revolucím.

   Kulturní poměry v tehdejší Olomouci byly patrně ještě usedlejší a možná někdy i nudné – žilo se přece ve vojenské pevnosti. Nicméně na konci baroka Olomouc ochotně vstřebávala nové podněty osvícenství: například v roce 1770 nechala radnice zbudovat první městský divadelní sál, s tehdy módním názvem: Královské městské Národní divadlo. Sál začala pronajímat ředitelům německy hrajících společností. Po Brně se jednalo teprve o druhé městské divadlo na Moravě. Pro bývalé hlavní město Moravy to ovšem nebyl stánek příliš reprezentativní. Sál byl zabudován do bývalé obilní sýpky nad masnými krámy na Dolním náměstí, tedy v prvním patře domu se vstupem po dvouramenném schodišti přímo z náměstí – Olomoučtí ten dům dodnes dobře znají. Hned několik současníků popsalo trable se zápachem prostupujícím z masných krámů podlahou divadla, se stísněnými prostorami pro diváky i herce, s profukujícím průvanem pod střechou. Nicméně už zde se publikum bavilo všemi tehdy známými divadelními druhy a žánry: vedle činoher, veseloher a frašek to byly také pantomimy, baletní výstupy, a dokonce i opera. A to i soudobá díla, například provedení Mozartovy Kouzelné flétny je zde potvrzeno nejpozději v roce 1794.  

   Městské divadlo se přestěhovalo z Dolního náměstí na Horní v roce 1830. Zde byla podle projektu Josefa Kornhäusela postavena samostatná divadelní budova (dnes Moravské divadlo), a ta už měla všechny žádoucí parametry tehdy moderního divadla, od technického vybavení jeviště až po velkoryse působící architektonický celek. Návštěva divadla se stala opravdovou společenskou událostí. Počet herců a zpěváků se rozrostl až na pětatřicet, soubor se zřetelněji rozdělil na činoherce a zpěváky, budoval se početný orchestr a operní sbory. Program divadla se ještě silněji orientoval na Vídeň, do Olomouce přijížděli přední vídeňští umělci. V listopadu 1833 zde hostoval tanečník a choreograf italského původu Paolo Rainoldi, mimo jiné uvedl baletní jednoaktovku Nina a Robert, lovec motýlů, ve které vystoupily i tři děti rodiny Calliano, která byla tehdy v Olomouci angažována. A protože i u olomouckého publika sílila obliba dramatického díla Johanna Nestroye, tehdejší činorodý ředitel Karl Burghauser získal na podzim 1843 Nestroye pro pohostinské vystoupení. Nestroy potěšil obyvatele pevnosti jako herec a dramatik zároveň, ztělesnil zde hlavní hrdiny ve čtyřech svých nejoblíbenějších fraškách.

   Dlužno říci, že biedermeierovská epocha se mimo jiné vyznačovala i  poklidnými vztahy a respektem mezi národnostmi. A tak v městském německy hrajícím divadle v Olomouci, podobně jako tomu bylo i v Praze a v Brně, byla občas uváděna i představení v české řeči, obvykle v neděli odpoledne. S určitostí je potvrzeno provedení veselohry Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec v roce 1838, která se pro převážně německou Olomouc náramně hodila: dialogy jsou psány v češtině a němčině. O tomto představení dokonce referoval pražský časopis Česká včela. Četnější česky hrané produkce, v nichž vystupovali němečtí herci znalí češtiny a  talentovaní čeští ochotníci z Olomouce, se pak objevovaly ve čtyřicátých letech. Patrně nejvýznamnější bylo období let 1848–1849. V městském divadle byly předváděny opět hry Štěpánkovy, ale také Václava Klimenta Klicpery, Karla Simeona Macháčka a samozřejmě Josefa Kajetána Tyla. Je doloženo, že představení jeho hry Paličova dcera (pod názvem Pražská děvečka), které se uskutečnilo 3. prosince 1848, se kromě místních olomouckých činovníků spojených se spolkem Lípa v hledišti zúčastnili také František Palacký, František Ladislav Rieger, Karel Havlíček a další osobnosti, které v té době zasedaly na Kroměřížském sněmu – odpolední představení jim dopravu z Kroměříže umožňovalo. Shodou okolností se pouhý den před tím, na olomouckém arcibiskupství nedaleko divadla, uskutečnila korunovace osmnáctiletého Habsburka Franze Josefa novým rakouským císařem…

   V sezoně 1847/1848 se poprvé ujal vedení olomouckého městského divadla Friedrich Blum, poměrně významný rakouský divadelní podnikatel a dramatik. Setrval zde do konce sezony 1858/1859, zároveň však vedl i další scény v Opavě, Těšíně, Krakově, v Karlových Varech. Pro letní olomouckou sezonu 1854 nechal postavit dřevěnou arénu v Rudolfově aleji. V dubnu 1859 uvedl (s velkým ohlasem) představení vlastní hry Obléhání Olomouce Prusy v roce 1758. Mladý císař Franz Josef I. nezapomínal na místo své intronizace, a v letech 1851 a 1853 pozval evropské panovníky k politickým jednáním právě do Olomouce. Při těchto příležitostech se za Blumova vedení na jevišti městského divadla střídaly ty nejznámější osobnosti vídeňského Burgtheateru a Dvorní opery.

   Ale to už byly jiné časy. Další velkou evropskou revolucí v roce 1848, zvanou Jaro národů,  skončila Svatá aliance i doba biedermeieru. Vinzenz Priessnitz, jehož jméno už monarchie dobře znala, předčasně zemřel v roce 1851. V témže roce byl Josef Kajetán Tyl z politických důvodů vyhozen ze Stavovského divadla a tento svět opustil pět let nato, ve věku pouhých osmačtyřiceti let. V rakouském mnohonárodnostním císařství začala epocha jiná, život jeho obyvatel ohraničil až do konce padesátých let takzvaný Bachův absolutismus. Pouze herec, operní zpěvák, dramatik a sžíravý ironik Johann Nestroy bavil nejen vídeňské publikum až do roku 1862.

Jiří Štefanides