Olomouc v revolučních letech 1848–1849

Cílem evropských revolucí v letech 1848–1849 bylo prosazení liberalismu proti přežilým feudalistickým režimům v politice a ekonomice. V Rakouské říši  započaly revoluční aktivity březnovými povstáními ve Vídni a v Pešti, jež 13. března 1848 donutily císaře Ferdinanda I. propustit kancléře Klemense Wenzela knížete z Metternich-Winneburgu, vyhlásit zrušení cenzury, přislíbit vydání ústavy a povolit zřizování národních gard; proklamované zrušení roboty se mělo uskutečnit až v následujícím roce. Díky telegrafickému a železničnímu spojení s Vídní došly zprávy o povstání v hlavním městě monarchie do Olomouce již 14. března v ranních hodinách a vzrušily zejména studenty C. k. Františkovy univerzity, 15. března večer dorazila telegrafická zpráva o brzkém udělení konstituce a to bylo podnětem k nadšeným oslavám následujícího dne. Koncem března se v Olomouci utvořily občanské ozbrojené sbory – národní garda v počtu asi 300 mužů a akademická legie o 382 mužích, jež byly nadále zapojovány do hlídkové a strážní služby v rámci zdejší garnizóny. Její velení také vydalo národním gardistům a akademickým legionářům asi jeden tisíc pušek.  

Pevnostní charakter Olomouce stavěl velitele pevnosti, jímž tehdy byl osmašedesátiletý polní podmaršálek Heinrich Sunnstenau von Schützenthal, do významné pozice v nadcházejících událostech, jež podmaršálek vylíčil v anonymně vydaném spise Olmütz im Jahre 1848 (Olmütz 1856), náležitě loajálním vůči vládnoucí dynastii. Především se konaly několikery volby. Při obecních volbách v dubnu 1848 zvolilo olomoucké měšťanstvo 24 členů obecního výboru, kteří se připojili k dosavadním dvanácti jmenovaným členům, Vznikl tak velký komunální výbor o 36 členech s předsedou, univerzitním profesorem práv Josefem Helmem, jež převzal správu města a jeho jmění. Když v srpnu 1849 Helm zemřel, byl jmenován vládou obecním představeným (později nazývaným starostou) magistrátní rada František Duffek, jenž stál v čele města Olomouce až do roku 1850.

Na den 13. května 1848 vypsala rakouská vláda volby do ústavodárného německého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, jež vrazily klín mezi doposud svorně vystupující německé i české liberály. Zatímco velkoněmecká strana v čele s profesorem Adolfem Fickerem a katechetou Hartmannem Zeibigem agitovala proti státoprávnímu spojení Čech a Moravy, profesoři Ignác Jan Hanuš a Jan Helcelet toto spojení propagovali i pomocí prvních olomouckých novin – byly to Sedlské noviny (zachovala se jen dvě čísla) a žurnál Die neue Zeit (Nová doba), jenž se však záhy pod redakcí profesora medicíny Andrease Jeitellesa, zvoleného za poslance Frankfurtského sněmu, stal hlasatelem velkoněmeckého politického programu. Ve dnech 24. až 28. května 1848 proběhly volby do moravského sněmu, jenž se sešel 31. května, posléze za předsednictví univerzitního profesora práv Josefa Koppela.

Oktrojovaná (nařízená) Ústavní listiny rakouského císařství ze dne 25. dubna 1848 vzbudila hlavně svým volebním řádem založeném na majetkovém cenzu voličů a Říšském sněmu sestávajícího ze Senátu (panské sněmovny) a Poslanecké sněmovny hlavně ve Vídni značný odpor, jenž přerostl ve stavbu barikád a před nímž uprchl císař Ferdinand I. do Innsbrucku (tzv. Pillersdorfova ústava proto nevstoupila v platnost). V Olomouci sice vystoupil arcibiskup Maxmilián Josef svobodný pán von Sommerau-Beeckh otevřeným dopisem protestujícím proti snahám vyvolat nepokoje a 19. května se sešli zdejší konzervativci, aby odmítli radikálně demokratické snahy nastolit v Rakouské říši republikánské zřízení a vyjádřili svou věrnost panující dynastii, podnítili však bouřlivé demonstrace a pořádání tzv. kočičin – randálů pod okny reakcionářů (kočičině však neušel ani profesor I. J. Hanuš, zřejmě pro svoji nechuť vůči Frankfurtskému sněmu). Na pomoc vídeňským revolucionářům se vypravily tři studentské oddíly, celkem asi 12 mužů, a třebaže dorazily až po ukončení pouličních bojů, byly vídeňskými kolegy nadšeně uvítány. 22. května bylo v Olomouci proti demonstrantům nasazeno vojsko.

Olomoucká pobočka spolku Lípa slovanská, založená koncem dubna 1848, usilovala čelit velkoněmecké agitaci a 31. května vyslala delegaci na Slovanský sjezd v Praze, zamýšlený jako protiváha Frankfurtského sněmu a východisko spolupráce Slovanů v rámci Rakouské říše. Jednání sjezdu přerušil výbuch červnového povstání, někteří členové olomouckého poselstva se údajně účastnili bojů na barikádách. Nehledě na úsilí velitele olomoucké pevnosti polního podmaršálka Sunstenaua von Schützenthal, jenž nechal doplnit stav posádky, zásobit pevnost na tři měsíce a před radnici postavit několik děl, podle jeho slov dny, ale i noci neuplývaly „bez manifestace nějaké opoziční choutky, podnětu nebo intriky plížící se v temnotě“.

Revoluční události ve Vídni vypuknuvší 6. října 1848, kdy jeden vídeňský prapor měl být vyslán do Uher a podílet se zde na potlačení revoluce, což vyvolalo útok části radikálního obyvatelstva na budovu ministerstva války (během vzbouření byl lynčován ministr války polní zbrojmistr Theodor hrabě Baillet de Latour a jeho mrtvé tělo bylo oběšeno na pouliční lucerně), byly v Olomouci komentovány listem Die neue Zeit se sympatiemi k revolucionářům a s podporou vídeňského Ústavodárného sněmu, velký ohlas našly podle dobového pramene u místní „spodiny a bídných uličníků“. 10. října se zde konala schůze občanů, na níž byla přijata adresa zaslaná tomuto sněmu a slibující hájit „statky i krví“. Téhož dne došlo k neúspěšným pokusům národních gardistů zabránit železniční dopravě vojska k Vídni, 11. října odmítli železniční zaměstnanci zajistit dopravu pěšího pluku z Plzně do Vídně, a ten byl tak donucen do vzbouřené metropole pochodovat. V polovině října 1848 se na pomoc Vídni opět vypravili olomoučtí akademičtí legionáři, jichž bylo kolem 250, ale více údajů o této výpravě není k dispozici.

K velkému překvapení obyvatel Olomouce dorazil 14. října 1848 pod ochranu zdejších fortifikací a garnizóny císař Ferdinand I. s celým dvorem a vojenským doprovodem. Vzhledem k incidentům mezi vojáky a příslušníky akademické legie a národní gardy podal velitel pevnosti polní podmaršálek Sunstenau von Schützenthal 15. října podal císaři žádost o penzionování a navrhl na své místo polního podmaršálka Heinricha Christopha barona Wetzlara von Plankenstern. Toho dne večer do komandantova domu na Horním náměstí č. 5 (Edelmannova paláce) dorazil velící generál českých zemí polní podmaršálek Alfred kníže Windischgrätz se svým štábem. Olomouc se měla stát místem změny na rakouském císařském trůně – abdikace císaře Ferdinanda I. a převzetí vlády v říši Ferdinandovým synovcem, osmnáctiletým arcivévodou, jenž jako císař zvolil jméno František Josef I. K tomuto aktu došlo v olomouckém arcibiskupském paláci 2. prosince 1848, v čele nového vládního kabinetu stanul Felix kníže ze Schwarzenberga. Císař Ferdinand I. s chotí Marií Annou Savojskou poté žil na Pražském hradě, léto trávil na zámku v Zákupech.

V Olomouci se po pět měsíců, od října 1848 do května 1949 objevovala řada význačných osobností, a to nejen rakouské, ale i evropské politiky, diplomacie a vojenství; od 22. listopadu 1848 zasedal Ústavodárný Říšský sněm v Kroměříži, jehož poslanci často do Olomouce zajížděli. Pod vzmachem císařského neoabsolutismu skomíraly liberální a demokratické aktivity, jejichž přední reprezentanti byli perzekvováni – profesor Hartmann Zeibig byl suspendován, profesor Adolf Ficker byl přeložen na gymnázium v Černovicích v Bukovině, nebo – jako profesoři Jan Helcelet a Ignác Jan Hanuš – Olomouc opustili. Dne 7. března 1849 byl rozehnán kroměřížský sněm, na jaře 1849 zanikla olomoucká pobočka Slovanské lípy. Noviny Die neue Zeit se sice udržely i po další desetiletí (zanikly až v roce 1902), ale záhy byly nuceny zanechat své původní liberální orientace. V noci ze 4. na 5. května 1848 František Josef I. Olomouc bez slůvka rozloučení opustil, čímž nemálo rozhořčil místní demokraty. Císařský dvůr setrval v Olomouci až do 26. května 1849.