Olomoucká pevnost v první polovině 19. století

Většina Olomoučanů ví, že v 18. století byla Olomouc přestavěna na moderní bastionovou pevnost.  Hlavním úkolem Císařsko-královské hlavní hraniční pevnosti Olomouc bylo do budoucna zpomalit průchod nepřátelské (pruské) armády Moravou ve směru na Vídeň, hlavní město monarchie. Méně rozšířenou informací dosud zůstává, že výstavba rozsáhlého opevnění netrvala 15 let, jak bývá často uváděno, ale výrazně kratší období. Nejnovější výzkumy ve vídeňském válečném archivu jasně ukazují, že s výstavbou se začalo až v roce 1750, a přestože v roce 1755 nebyla pevnost ještě zcela stavebně dokončena, již byla prohlášena za obranyschopnou. Ke kompletní  dostavbě rozsáhlého pevnostního systému pak došlo v letech 1756-1757. Olomoucká pevnost byla budována paralelně s pevnostmi v Petrovaradíně a v Temešváru, přičemž výstavba všech tří pevností byla realizována třemi stavebními podnikateli, kteří pro účely tohoto rozsáhlého stavebního díla spojili své síly. Jednalo se o vídeňského zednického mistra Josefa Krause, Ferdinanda Rusku ze Slavonie a podnikatele Johanna Georga Wiesera. Krátce po své dostavbě byla olomoucká pevnost pět týdnů obléhána pruským obléhacím sborem (1758). Přestože se podařilo pevnost uhájit, část jejich fortifikací byla notně poničena a vyžadovala kompletní rekonstrukci.

V následujících desetiletích po pruském obléhání Olomouce, resp. po rekonstrukci poničeného opevnění, docházelo jen k údržbě stávajícího pevnostního systému. Stavební aktivita výrazně vzrostla až během prvního desetiletí 19. století, v době napoleonských válek. Olomouc byla tehdy permanentně připravována na obranu, s čímž souvisí také intenzivní úsilí o vylepšení jejího tehdejšího opevnění i zázemí. Za pomyslný vrchol těchto stavebních aktivit lze označit období 1808 až 1810. Tehdy byla renovována Purkrabská kasárna, vystavěna vojenská pekárna uvnitř bastionu 14 a mohutná kasárenská budova pro dělostřelce uvnitř bastionu 12. Budována byla Bystřická reduta u soutoku Bystřice a Moravy, ale i několik zemních předsunutých objektů v předpolí pevnosti, zejména v okolí Hejčína a kolem Kláštera Hradisko. Na západní straně pevnosti byl v tomto období intenzivně budován minový systém pevnosti. Docházelo k výstavbě nových minových chodeb i k prodlužování těch původních.

Přestože byly v době napoleonských válek vynaloženy nemalé finance ze státní pokladny na zesílení obranyschopnosti olomoucké pevnosti, k jejímu obléhání nakonec nedošlo. Na počátku 19. století sloužila olomoucká pevnost především jako shromaždiště koaličních vojsk i jako týlová základna. V momentě, kdy bylo nebezpečí nepřátelského útoku zažehnáno, přestaly do Olomouce plynout potřebné prostředky na údržbu a modernizaci zdejších fortifikací. Jejich technický stav i celková obranyschopnost pevnosti se pak rychle zhoršovaly. To však nebyl případ pouze Olomouce, ale v podstatě všech pevností habsburské monarchie.

V ponapoleonském období začala být v rakouském inženýrském sboru stále intenzivněji diskutována otázka, jakou podobu by měly v budoucnosti mít rakouské pevnosti, aby opět plnily svou původní úlohu – přitáhnout na sebe nepřítele, zpomalit jeho vojenské operace a současně získat dostatek času pro konsolidaci vlastních ozbrojených sil. Tyto debaty vyplynuly ze zkušenosti napoleonských válek, kdy mnohé bastionové pevnosti budované v 18. století ztratily na významu. Nepřítel nehodlal ztrácet čas jejich obléháním a raději je obcházel, aniž by byl posádkami pevností výrazněji ohrožován. V reakci na tuto zkušenost se v prvních desetiletích 19. století začalo mezi pevnostními inženýry stále více mluvit o tzv. polygonálním opevnění, u něhož byly původní složité bastionové fronty nahrazeny mohutným kasematovaným valem ve tvaru polygonu. Před něj byl pak předsunut ještě věnec pevnůstek, který znásoboval chráněný prostor pevnosti a v němž se mohlo nacházet daleko více vojáků, ale i zásob a dělostřeleckého materiálu, než u daleko menších bastionových pevností. Výhodou tohoto konceptu, který v prvních desetiletích 19. století rozvíjeli především pruští pevnostní inženýři, byla také aplikace aktivní obrany. Útočníci mohli být napadáni z chráněného prostoru polygonální pevnosti, a tím pádem byly znesnadněny jakékoliv jejich operace.

Na počátku 30. let 19. století, kdy se postupně zlepšovala finanční situace habsburské monarchie, začaly vojenské špičky uvažovat o modernizaci těch rakouských pevností, které měly i nadále klíčovou roli v obraně státu. Olomouc byla mezi nimi. Jako zcela zásadní se ukázalo hledání odpovědi na otázku, jakou cestou tedy olomouckou pevnost modernizovat. Zatímco konzervativní vedení inženýrského sboru inklinovalo k rozšiřování stávajícího bastionového opevnění a zesilování obrany předpolí na západní straně pevnosti, odkud se předpokládal i v budoucnosti útok na Olomouc, mladší generace pevnostních inženýrů již aktivně pracovala s konceptem polygonálního opevnění, resp. s jeho „odlehčenou“ a finančně méně nákladnou podobou. U klíčových rakouských pevností se totiž od počátku nepočítalo s budováním polygonu, ale „pouze“ s předsunutím věnce pevnůstek před původní pevnostní jádro.

Konkrétně pro Olomouc zazněl první takový návrh již v roce 1830. Kontinuálně byl pak rozvíjen olomouckým místním fortifikačním ředitelem majorem Emanuelem Zittou. Tento všestranný příslušník inženýrského sboru přišel do Olomouce v roce 1831 a působil zde dalších 18 let. Zitta od počátku odmítal a otevřeně kritizoval kosmetické úpravy či rozšiřování stávajícího bastionového opevnění Olomouce a za levnější a efektivnější variantu považoval výstavbu uzavřeného věnce pevnůstek v předpolí pevnosti (Olomouc se měla v jeho pojetí stát opevněným táborem). Zittovy návrhy, které byly logicky zdůvodněné a ekonomicky podložené, se však nesetkávaly s pochopením u jeho nadřízených. Pro příští dvě desetiletí se tedy měla modernizace olomoucké pevnosti ubírat jinými směry, než jak si Emanuel Zitta představoval.

V průběhu 30. let 19. století docházelo v Olomouci k rozšiřování dosavadních ubytovacích kapacit a k celkovému zesílení některých detašovaných objektů (Salzerovy reduty, Bystřická reduta, Přední pevnůstka 38). Paralelně s probíhajícími stavebními úpravami těchto objektů byly intenzivně připravovány projekty fortů na Tabulovém a Šibeničním vrchu, které měly prohloubit obranu na západě Olomouce, a mohutné kasárenské budovy (dnešní kasárna Hanáckého pluku). K zahájení jejich výstavby došlo v roce 1839. Jako první pak byla v roce 1845 dokončena kasárenská budova (tehdy nazývaná Špitálská kasárna). O rok později byl stavebně dokončen i fort na Tabulovém vrchu. Nejkomplikovanější byla dostavba fortu na Šibeničním vrchu, a to především kvůli špatnému založení celé stavby. K jeho dokončení došlo po mnoha peripetiích až v roce 1851. Dodejme ještě, že jako nezbytné zázemí obou fortů byly v jejich nedalekém okolí vybudovány dvě nové mírové prachárny.

Kromě výstavby dvou mohutných fortů na Tabulovém a Šibeničním vrchu a Špitálské kasárny, které patřily ke značně finančně nákladným stavebním podnikům, pokračovaly i ve 40. letech dílčí úpravy starého bastionového opevnění. Modernizována byla Císařská reduta a Rohová pevnůstka 37. Cihelný obklad pak získala středověká zeď v dnešních Bezručových sadech. V této dekádě se připravoval rovněž projekt přestavby celé Korunní pevnůstky a projekt třetího mohutného detašovaného fortu v prostoru Pavloviček. Nebýt vypuknutí revoluce v roce 1848, s největší pravděpodobností by se na konci 40. let započalo s jeho výstavbou.

Revoluční události roku 1848 měly zcela zásadní dopady na další stavební vývoj v olomoucké pevnosti. Vzhledem k našemu výkladu je nejdůležitější skutečnost, že dlouho zamítaný Zittův projekt táborové pevnosti získal podporu na nejvyšších místech. Proto byl od roku 1849 intenzivně připravován plán předsunutého opevnění Olomouce, u něhož ale Emanuel Zitta už nebyl. Na jaře 1849 byl totiž v hodnosti generálmajora odvelen do Uher a na jeho místo přišel major Julius von Wurmb. Tento progresivní, všestranně vzdělaný a zkušený pevnostní inženýr navázal na Zittovy návrhy, které dále rozvíjel a přizpůsoboval. V atmosféře všudypřítomné hrozby válečného konfliktu s pruským královstvím pak rychle připravoval konečnou podobu projektu táborové pevnosti. Major Julius von Wurmb počítal ve svém projektu z roku 1850 celkem s 25 pevnůstkami v předpolí olomoucké bastionové pevnosti. Některé z nich měly zděnou podobu, jiné zemní (provizorní). Jednotlivé objekty měly být umístěny v terénu přibližně 2 až 3 kilometry od města a současně přibližně 1 až 2 kilometry od sebe. Pevnůstky vytvářely uzavřený věnec, jehož obvod dosahoval v plánové dokumentaci přibližně 26 kilometrů. Výstavba jednotlivých objektů pak měla  postupovat v několika fázích, které se měly vzájemně překrývat.

Vlivem nedostatku financí, ale i vzhledem k proměnám vnitropolitické i mezinárodněpolitické situace v 50. a v 60. letech 19. století byl původní Wurmbův projekt táborové pevnosti několikrát modifikován, přičemž se měnilo nejen fázování výstavby jednotlivých objektů, ale i jejich podoba (konstrukce). V důsledku těchto úprav se těsně po skončení prusko-rakouské války (1866) nacházelo v bezprostřední blízkosti Olomouce pouze 20 zděných a zemních pevnůstek, k nimž přibyla v první polovině 70. let 19. století na výšinách nedaleko Svatého Kopečku ještě jedna – radíkovská. Z těchto 21 objektů se do dnešních dnů dochovalo devět - fort II ve Chválkovicích, IV v Bystrovanech, XI ve Slavoníně, XIII na Nové Ulici, XV v Neředíně, XVII a XX v Křelově, XXII v Černovíře a Werk II v Radíkově.

Autor: Michael Viktořík