Olomouc v letech válek s Revoluční a Napoleonskou Francií (1792–1815) a za časů Biedermeieru

Dne 1. března 1792 zemřel náhle římskoněmecký císař Leopold II. Habsbursko-lotrinský a vlády v habsburských dědičných zemích se ujal jeho nejstarší syn, František II. Habsbursko-lotrinský, 17. července 1792 korunovaný ve Frankfurtu nad Mohanem na císaře Svaté říše římské (od roku 1804 v důsledku korunovace Napoleona I. císařem Francie a zániku Svaté říše římské rakouský císař František I.). Ale již 20. dubna 1792 vyhlásil francouzský král Ludvík XVI. pod nátlakem revolučního Zákonodárného shromáždění Rakousku a Prusku válku, jež přerostla v tzv. válku I. protifrancouzské koalice (1792–1797) a po níž mj. následovala válka II. protifrancouzské koalice (1798–1802). Francouzský generál a posléze císař Napoleon Bonaparte dal své jméno sérii válečných konfliktů mezi léty 1802–1815.  

Město Olomouc nebylo sice těmito válkami bezprostředně zasaženo, ale jako významná vojenská pevnost se stalo místem soustřeďování vojenských oddílů, a to nejen rakouských, ale i ruských, zásobovacím centrem, sídlem lazaretů, zejména od roku 1802 dosud existující vojenské nemocnici na Hradisku u Olomouce, a místem internace francouzských zajatců. K těm nejproslulejším náleželi v letech 1794–1797 francouzský generál Gilbert Marie-Joseph Lafayette a tři další vysocí důstojníci. V letech 1799 a 1800 měli Olomoučané možnost slavného ruského vojevůdce – maršála Alexandra Vasiljeviče knížete Suvorova, jenž přenocoval v hotelu Modrá hvězda (v místech nynějšího Národního domu), a před bitvou u Slavkova 5. prosince 1805 pobývali v Arcibiskupském paláci dva panovníci – rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I. Vítězná francouzská armáda nato obsadila Moravu až po Prostějov, 6. prosince se oddíl asi 50 francouzských kavaleristů objevil před Terezskou branou a žádal vydání pevnosti, ale nebylo jim vyhověno, a když Francouzi v lednu 1806 Moravu opustili, mohla se Olomouc těšit ze čtyř desítek mírových let. Její obranyschopnost, byť již nikdy nevyužitou, posílila výstavba fortů – prvních dvou v letech 1839–1846 na Šibečničním vrchu (nyní sídlo několika soukromých firem) a na Tabulovém vrchu (nyní využívaný archivem Fakultní nemocnice Olomouc).

Rakouský státní bankrot, způsobený dlouhotrvajícími válkami, územními ztrátami habsburské monarchie a tiskem nekrytého papírového oběživa, snížil 20. února 1811 hodnotu tohoto oběživa na jednu pětinu jeho nominální hodnoty, městským financím, jež těžily z městských statků a vzestupu cen produktů z nich pocházejících, však paradoxně prospěl, a město se dokonce zbavilo přetrvávajících dluhů. Členové tzv. regulovaného magistrátu byli od roku 1802 jmenováni doživotně, rostl i úřednický aparát, neboť magistrát byl významnou instancí patrimoniálního soudnictví a fungoval i jako kriminální soud. Po znovuzavedení trestu smrti, a to oběšením, v roce 1803 za těžké zločiny, mohli mít tak Olomoučané čas od času příležitost přihlížet veřejné popravě na dočasné šibenici vztyčené na svahu Tabulového vrchu poblíž dnešního vjezdu do Fakultní nemocnice Olomouc v Hněvotínské ulici. V Olomouci též sídlil krajský úřad Olomouckého kraje v čele s hejtmanem.

Po Vídeňském kongresu roku 1815 se díky nadcházející průmyslové revoluci měnila podoba měst výstavbou továrních čtvrtí, v Olomouci však bránil hradební krunýř takové expanzi městských areálů. O to více těžili olomoučtí řemeslníci i zemědělské okolí města z vojenských dodávek, majitelé pravovárečných i šenkovních domů ze značné spotřeby piva, vína i destilátů, a ani provozovatelé četných nevěstinců nepřicházeli zkrátka. V roce 1840 měla Olomouc 11 637 obyvatel a kromě nich čtyři a půl až pět tisíc mužů vojenské posádky.      

Jak pro vojenské, tak civilní účely byla důležitá výstavba tzv. císařských silnic, jež procházely Olomoucí – byly to silnice brněnská, pražská, polská (vedoucí dále do Krakova a slezská (vedoucí do Opavy). Od roku 1839 kurzovaly z Vídně přes Olomouc do Lvova rychlé listovní pošty, doprava cestujících i nákladů se podstatně urychlila výstavbou prvních železničních tratí. Stavba tzv. Severní dráhy z Vídně do Krakova, zahájená roku 1837, dospěla v roce 1841 do Přerova a po vybudování odbočky dojel Olomouce 17. října téhož roku první vlak. Po dalších čtyřech letech byla Olomouc spojena železniční dopravou, zahájenou 19. října 1845 s Prahou. Dvě olomoucká nádraží se nacházela na území předměstské obce Hodolany.

Životní prostředí v Olomouci byl sice vzhledem k vodním plochám a močálům ve fortifikačních příkopech a ramenům řeky Moravy značně nezdravé, vyskytovala se zde dokonce i malárie, o zdraví jejích obyvatel však pečovala řada lékařů, mezi nimi i významné kapacity – profesoři Medicínsko-chirurgického studia při C. k. lyceu, od roku 1827 C. k. Františkovy univerzity, ovšem jen v rámci tehdejších medicínských znalostí a možností, jež poskytovala zdejší zemská nemocnice, nacházející se v nynějším areálu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Jen pozvolna se prosazovala obecně prospěšná opatření, jako výstavba kanalizace, dláždění veřejných prostranství či jejich osvětlování – v roce 1825 tak byly místo smolných pánvic na nárožích domů, zřízených v roce 1811, instalováno 374 olejových lamp. Problémy s pitnou vodou vyřešila v roce 1845 Křížová studna na Horním náměstí, do níž byl přiveden vodovod z Křížového pramene na svahu Tabulového vrchu. Ve třicátých letech byly položeny základy dnešních olomouckých parků tzv. stromořadími (alejemi) – Rudolfovou alejí (podle arcibiskupa arcivévody Rudolfa Jana) mezi branami Kateřinskou a Terezskou, Jánskou alejí (podle arcivévody Jana) mezi branami Terezskou a Litovelskou a v okolí Locatelliho bastionu (nyní areál letního kina).

Život v Olomouci tak naplňoval ideály tzv. biedermeieru, životního stylu zámožného měšťanstva, horujícího pro rodinný život, umírněnost a dobrou kuchyni. Společenské prestiži se těšily tzv. honorace – zejména duchovenstvo, armádní důstojníci, vyšší úředníci, příslušníci svobodných povolání, umělci a průmyslníci, jakož i zámožní řemeslničtí mistři. Vysoce nad nimi ovšem i nadále stáli příslušníci aristokracie, mezi nimiž se stále častěji objevovala nová šlechta, tj. osoby, jež si šlechtický titul a panství koupily nebo jim byl titul císařem udělen za profesionální zásluhy. Židé, kteří se uplatňovali především v bankovnictví, ale i jako podnikatelé v průmyslu, se v Olomouci až do roku 1848 nesměli usazovat. Pro Olomouc jako sídlo vysoké církevní hierarchie v čele s moravským knížetem  arcibiskupem byly typické časté a okázalé církevní slavnosti (zejména o svátku Božího Těla). Významnou světskou festivitou byla každoroční oslava výročí vysvobození Olomouce z pruského obležení v roce 1758, dotovaná státní pokladnou částkou 800 zlatých, kterou pořádaly ozbrojené měšťanské sbory (ostrostřelci) na městské střelnici.

Rozvrstvení olomouckého obyvatelstva a duchu biedermeieru odpovídal i zdejší společenský život. Jeho střediskem se stalo od roku 1817 Kasino, jež již v prvním roce své existence mělo 136 členů. Také kaváren přibývalo, největšímu renomé mezi nimi se těšila kavárna Hirschova na Horním náměstí, otevřená roku 1835. Až do roku 1848 však v Olomouci nevycházely žádné noviny, natož české – o to dychtivěji se četly žurnály vídeňské, ale ještě více noviny vydávané v německých státech, netísněné na rozdíl od rakouských novin Metternichovou cenzurou.

Skutečně reprezentativní kulturní stánek získala Olomouc výstavbou městského divadla s redutním sálem na Horním náměstí v letech 1827–1830, jež nahradilo dosavadní zcela nevyhovující divadelní sál nad masnými krámy na Dolním náměstí. Repertoár městského divadla byl ovšem německý, ale občas se o nedělních odpoledních hrály i české divadelní hry.

Autor: Jiří Fiala