Česká architektura v prvorepublikové Olomouci
Vznik Československé republiky v říjnu 1918 znamenal pro Olomouc velký přelom. Město, dříve německé, totiž brzy po převratu dostalo českou správu, stejně jako Brno, Ostrava, Jihlava nebo Znojmo. Na větších architektonických zakázkách pro Olomouc tak kromě místních začali pracovat představitelé české architektonické scény z Prahy nebo z Brna.
Martina Mertová o prvorepublikové architektuře Olomouce
Někteří z nich se přitom snažili uplatnit se ve městě s velmi moderními projekty v duchu tehdejších nejaktuálnějších „ismů“, od kubismu přes purismus k funkcionalismu. Právě v této náklonnosti k nejmodernějším stylům se čeští objednavatelé v celé republice nejvíce lišili od domácích Němců, jejichž vkus byl ve srovnání s Čechy konzervativnější.
Kubismus pronikl do Olomouce už v letech 1918-1919, s vilou paní Lipčíkové při dnešní Brněnské třídě od Pražana Rudolfa Stockara. Zajímavé kubistické a puristické projekty se objevily v soutěži na nové české divadlo z roku 1922; město ho však nepostavilo. Brzy poté navrhl pražsko-brněnský architekt Jan Víšek dílny dřevařské školy v Jungmannově ulici, jednu z prvních puristických staveb v celém Československu. Následovala dnešní budova SPEA od Brňana Jindřicha Kumpošta nebo ředitelství státních drah na třídě Svobody od pražského architekta Vojtěcha Krcha. Kampaň místních pokrokářů za novou Olomouc vyvrcholila na přelomu desetiletí stavbou funkcionalistického krematoria od Aloise Šajtara, žáka Josefa Gočára z pražské Akademie výtvarných umění.
Proti moderním proudům
Spory o krematorium, proti jehož realizaci vystupovali místní katolicky smýšlející občané, však prozradily, že projevy moderní kultury včetně architektury nebudou v Olomouci příliš vítané. Na zpoždění hanácké metropole ve srovnání s jinými moravskými městy poukázal v roce 1933 brněnský kritik J. B. Svrček v knize Moderní výtvarné umění na Moravě.
A opravdu: když si Olomoučané mohli vybrat, dávali před funkcionalismem přednost architektuře staromódní, reprezentované ve třicátých letech například budovami okresních úřadů na třídě Svobody od brněnského novoklasicisty Klaudia Madlmayra nebo halou hlavního nádraží od pražského architekta Antonína Parkmana. Tato tradice nedůvěry ke smělým moderním projevům se tehdy v Olomouci zakořenila a přežívá zřejmě dodneška, jak se to teď projevuje ve výpadech proti zajímavé nové budově přírodovědecké fakulty nebo proti ještě zajímavějšímu projektu SEFO od pražského architekta Jana Šépky.
Příklady funkcionalismu
Z konzervativního proudu olomoucké architektury třicátých let se výrazněji vymkly pouze funkcionalistické novostavby velké obchodní firmy ASO, například skladiště na rohu Hynaisovy ulice a náměstí Národních hrdinů, anebo domy nejtalentovanějšího olomouckého architekta té doby Lubomíra Šlapety, mezi nimiž vyniká vilka továrníka Nakládala v Polívkově ulici z roku 1936. Velké Šlapetovy projekty pro místní klientelu však zůstávaly na papíře, podobně jako návrhy nejvýznamnějšího brněnského funkcionalisty Bohuslava Fuchse.
V počtu i kvalitě moderních architektonických realizací tak Olomouc zaostala i za menšími sousedními městy Prostějovem a Přerovem. Kubistická vila Rudolfa Stockara, Víškovy dílny dřevařské školy, Kumpoštova budova SPEA, Šajtarovo krematorium a soubor Šlapetových staveb však přesto napsaly zajímavou kapitolu dějin olomoucké architektury a patří jim v nich stejně důstojné místo jako místním památkám ze středověku nebo z baroka.
Autor: Rostislav Švácha