Olomoucký převrat v roce 1918
V létě roku 1918 světová válka vstoupila do pátého roku svého trvání. Utrpení vojáků v zákopech válečných front, zvětšující se bída civilního obyvatelstva v zázemí se současným omezením lidských práv a svobod vedly k zvýšenému odporu proti prokazatelně neschopné státní moci Rakousko-Uherska.
Přesvědčily také veřejné mínění a s ním i politické představitele českého národa o nevyhnutelnosti pádu staré monarchie a o jejím nahrazení jiným státním zřízením založeným na principu národního sebeurčení, na což ještě donedávna zcela jednotný názor nebyl. Poslanci Říšské rady a Zemských sněmů zvolení v českých volebních obvodech v roce 1913 a 1911 našli spolu s dalšími aktivisty všech existujících politických stran společnou řeč v Národním výboru ustaveném v Praze. Výraz odhodlání dospět k české státní samostatnosti vyslovili v tzv. Tříkrálové deklaraci 6. ledna 1918 i dalších činech později.
Vznik národního výboru
Mezi členy Národního výboru v Praze z řad poslanců z Olomoucka byl nejagilnější olomoucký advokát, poslanec a činitel moravské Lidovo pokrokové strany (v závěru války nově spojené se Státoprávní demokracií Karla Kramáře) JUDr. Richard Fischer (1872-1854). Z jeho iniciativy a podle pokynů z pražského ústředí byl 21. října 1918 ustaven také v Olomouci Okresní národní výbor, do něhož ochotně vyslali své delegáty rovnoměrně a bez výhrady všechny existující české politické strany působící na Olomoucku. Národnímu výboru byl v pondělí 28. října po 21. hodině doručen telegram z Prahy se sdělením o vzniku samostatného československého státu.
Radostná zvěst se ještě v noci rozšířila po celém městě, ráno 29. října ji uvedla ranní vydání olomouckých novin (Našinec, Pozor, Selské listy a další), v dílnách a továrnách se zastavil provoz a během dopoledne se u Národního domu spontánně shromáždily tisíce lidí s kapelou 54. pěšího pluku, které z rohového balkonu pozdravili představitelé Národního výboru. Manifestace pak trvala až do podvečerních hodin na Horním náměstí a pokračovala ještě o čtyři dny později, v neděli 3. listopadu 1918 tamtéž mohutným shromážděním občanů svolaným jakoby prozíravě ještě „za Rakouska“ 24. října 1918.
Národní výbor, který pak zasedal permanentně, zvolil už v noci z 28. na 29. říjen hlavní body programu pro nejbližší dny a hodiny. Jeho deputace podporována nadšením manifestantů objela hned v první den převratu všechny státní a veřejné úřady v Olomouci s výzvou k loajálnímu uznání nové situace. Nejvážnějším problémem se zdálo získání co možno neutrálního postoje velení mocné olomoucké vojenské posádky čítající v tom čase 18 090 mužů z naprosté většiny německé (příp. polské) národnosti.
Vojenský referent Národního výboru (starosta olomouckého Sokola dr. František Smrčka) však dosáhl příznivé dohody s posádkovým velitelem generálem W. Schreitterem von Schwarzenfeld. Byly vypraveny čtyři vlakové transporty demobilizovaných vojáků do Rakouska, Polska a severních Čech a sám generál Schreitter pak abdikoval. Ozbrojená setnina českých dobrovolníků pod velením setníka Moravce se mohla věnovat jen dozorčí, případně strážní službě. K žádným incidentům nedošlo. Různé poplašné zprávy se ukázaly jen jako plod nervozity z krajně napjaté doby.
Nové vedení radnice
Stejně naléhavým úkolem však byla změna městského vedení na olomoucké radnici. Ostře protičesky zaměřené zastupitelstvo se starostou Karlem Brandhuberem v čele, zvolené bez jediného českého zástupce podle zaostalého nedemokratického řádu, uznalo po řadě jednání bezvýchodnost své situace abdikací 11. listopadu 1918. Jako dočasnou náhradu už měl Národní výbor připravenou (a zemskými úřady v Brně podle zákona potvrzenou) Správní komisi vedenou tzv. vládním komisařem dr. Richardem Fischerem. V komisi bylo 16 českých zástupců opět všech politických stran a 8 německých členů vybraných odstupujícím zastupitelstvem. Slavnostním prvním zasedáním nového orgánu ve starobylé radnici dne 17. listopadu 1918 byl v Olomouci teprve završen státní převrat.
Na revolučním Národním výboru, kterému nově předsedal sociálně demokratický činitel Felix Časný (a jehož dalších pět členů přešlo do zmínění Správní komise) zůstalo dokončení výměny vedení také v šesti převážně německých předměstských obcí dosud bez českých zastupitelů (Nové Ulice, Nových Sadů, Povelu, Neředína, Nového Světa a Pavloviček) s cílem jejich pozdějšího bezproblémového spojení s městem do společného sídelního útvaru. To se zdařilo stejným způsobem jako v samém městě.
Národní výbor se pak ještě do konce roku 1918 dobrovolně rozešel. Integraci celkem třinácti sousedních obcí do tzv. Velkého Olomouce pak zorganizovala Správní komise po společných komunálních volbách v červnu roku 1919, kdy se správy už ujalo demokraticky zvolené zastupitelstvo. Navíc se prokázalo, že tradovaná německá většina (údajně 3:1) zůstala ve zvětšeném městě 28% menšinou. To se v Olomouci chápalo jako konečné vítězství státního převratu v říjnu roku 1918.
Autor: Milan Tichák