O českých předměstích a německé Olomouci

Většina obyvatel mluvila německy a také jejich představitelé byli až na malé výjimky Němci. Jako královské město podléhalo jen králi. Český vliv byl v minulosti malý, česky se úřadovalo na Zemském sněmu, který se zde scházel do třicetileté války. V majetku města byly některé české a německé vesnice v okolí.

Olomoucká předměstí

Olomoucká předměstí prošla složitým vývojem. Od založení města byla na jeho jižní a západní straně předměstí německy mluvících obyvatel. Na severní a východní straně byla předměstí česká. Tyto osady plynule navazovaly na městskou zástavbu a často tvořily ulice na výpadovkách z města.

Německé byly osady Salzergut, Nové Sady, Povel, Nová Ulice a Neředín. Česká předměstí tvořily Řepčín, Hejčín, Černovír, Klášterní Hradisko, Bělidla, Chválkovice, a Hodolany. Většina těchto předměstí byla zbořena při stavbě pevnosti v polovině 18. století. Některé osady zmizely bez náhrady, jiné se posunuly dále od nové pevnosti.

Kolem vlastního města tak vznikl z vojenských důvodů prázdný prostor, kde se nesmělo stavět a který jistým způsobem izoloval město od jeho okolí. Ve městě byla velká vojenská posádka a také církevní správa zde měla biskupství, od roku 1777 arcibiskupství. Vojsko, a úředníci městské správy úřadovali německy, církev latinsky. Český jazyk bylo možno slyšet mezi trhovci, řemeslníky a lidem v uličkách kolem hradeb. Zemědělské zázemí města tvořily hanácké vesnice.

Druhá polovina 19. století

V polovině 19. století se začaly poměry měnit. Židům bylo povoleno stěhovat se do města. Postupně přestala mít svůj význam olomoucká pevnost a začaly se bourat hradby. Nastoupila  modernizace v dopravě a průmyslu. Důležitá byla hlavní železniční trať a s ní přibývaly průmyslové podniky, které ale nesměly stát v blízkosti města. Byl to hlavně potravinářský průmysl, který těžil z toho, že Haná se stávala vyspělou svým zemědělstvím.

Postupně ale vzrůstal nacionalismus, hlavně mezi Čechy a Němci. Židé se svým kapitálem ovládali většinu průmyslových podniků. Specifikem Olomouce byla velká vojenská posádka, sídlo arcibiskupství a vztah Olomouce k Vídni a císařskému dvoru. Císař František Josef I. často navštěvoval město, ve kterém v roce 1848 usedl na císařský trůn. Měšťané se cítili být hrdými příslušníky monarchie, podporovali rozvoj vzdělání, ale jen v německých školách. České školství bylo udržováno jen podporou Matice školské a českých donátorů.

Město Hodolany

Předměstská obec Hodolany se připomíná již v roce 1228 a byla po celou dobu ryze českou obcí. Při stavbě pevnosti byla zbořena část vesnice v dnešním přednádražním prostoru a zůstala jen část nazývaná Stará Víska. Obyvatelé zbořené části si postavili Novou Vísku, později na jejím katastru vznikla familiantská osada Rolsberk. Když část pozemků hodolanských rolníků přeťala nová železná dráha, začala proměna malé zemědělské obce v průmyslové město s téměř 7000 obyvateli.

Po polovině 19. století se začaly stavět průmyslové podniky v předměstských obcích. Vzrůstala potřeba nových pracovních sil a do předměstí se stěhovali lidé z okolí. Protože okolí Olomouce bylo převážně české, posilovala velká česká předměstí. Také obec Hodolany byla na vzestupu. Na pozemcích Hodolan nebyly jen objekty železnice, pošty, ale i nové průmyslové závody, ve kterých nacházely práci stovky nových zaměstnanců, z nichž mnozí zde našli své trvalé bydliště.

Již v roce 1862 zde byl postaven lihovar, dalším byla Langrova sladovna. V roce 1896 k nim přibyla cementárna a v roce 1907 byly založeny železárny Kosmos, o rok později sem byla přeložena továrna na cukrovinky Zora. Mimo to zde vznikala spousta menších podniků, které potřebovaly nové pracovníky. S přibývajícím počtem obyvatel narůstalo sebevědomí představitelů obce. Zvláštností Hodolan bylo to, že převážnými vlastníky podniků byli Němci, zatímco jejich zaměstnanci byli Češi. Snaha o germanizaci zde narazila na odpor.

Na vzestupu zde bylo české školství a kultura. V roce 1850 byla postavena novostavba české školy, roku 1874 k ní přibyla další budova. Obě budovy procházely modernizací a v roce 1904 byla v Hodolanech zřízena měšťanská škola. Taková škola nebyla ani v Olomouci. O kulturní dění se v obci postaraly spolky, jako byl čtenářsko-pěvecký spolek „Pokrok“, v roce 1901 byl založen Sokol, v roce 1904 odbor Národní jednoty, později i další české organizace. Německý spolek tu nebyl žádný.

Obecní zastupitelstvo projevilo své vlastenectví pojmenováním ulic v Hodolanech jmény významných osobností z české minulosti, jako byli Hus, Žižka, Komenský nebo Palacký. Na začátku nového století Hodolany získaly poštu, vlastní elektrárnu a byla zde provedena kanalizace. Vrcholem snažení vedení obce v čele se starostou Tomášem Mačákem bylo povýšení obce Hodolany na město. Císařský kabinetní list z 2. listopadu 1913 je povyšuje na město, což místní považovali za velké vítězství, protože v té době byly Hodolany považovány za protiváhu převážně německé Nové Ulice.

Převrat v Olomouci

Německá radnice podporovala válečné úsilí monarchie. Na náměstí probíhaly velké manifestace na podporu vojsk odcházejících na frontu. Propast mezi Čechy a Němci se začátkem války ještě více prohloubila, městská rada dokonce 29. listopadu 1914 zakázala užívání češtiny při úředních záznamech na berním úřadu. S postupně přibývajícími zprávami o prohrách a návratu zraněných vojáků nadšení obyvatelstva opadávalo. Z města Olomouce se v průběhu první světové války stal velký vojenský lazaret. Přibývaly zprávy o mrtvých a nezvěstných. V zázemí s postupujícími rekvizicemi ubývaly potraviny a další životní potřeby.

To vše mělo velký vliv na české i německé obyvatele. U českých lidí vzrůstal odpor k válce, mnoho rakouských vojáků české národnosti se dostávalo do zajetí a tam vznikaly jednotky českých legií, které se postupně stávaly významnou silou, jež se zasloužila o rozpad monarchie.

Konec války a vznik nové republiky znamenal rozdílné postoje a nálady obyvatel. Češi vítali vznik nového státu již 29. října 1918 velkým průvodem, jehož se zúčastnilo okolo 35 000 lidí. Tábor lidu začal u českého Národního domu a prošel za zpěvu české hymny a písně Hej Slované kolem významných budov a došel k radnici, kde z balkonu promluvili přední čeští politici v čele s předsedou Národního výboru Richardem Fischerem. Německé obyvatelstvo žilo v nejistotě a zmatku s očekáváním vzniku Německého Rakouska.

Předání správy města do českých rukou se konalo 16. listopadu, kdy německý starosta Karl Brandhuber předal vládu nad městem v klidu a důstojně. Správu Olomouce převzal Richard Fischer, tehdy ve funkci vládního komisaře. Vyzval Čechy, aby se chovali klidně a důstojně, nemstili se Němcům a ukázali, že nový stát je tu pro všechny.

Převrat v Hodolanech probíhal poměrně v klidu. Již druhý den 29. října 1918 se uskutečnilo v Mačákově hostinci početné setkání obyvatel obce za účelem oslav vzniku republiky. Tuto akci zorganizovala zdejší Národní jednota a hasiči. Po slavnostním proslovu zapělo obecenstvo písně Kde domov můj, Hej Slované, Lepá naše domovino a další. Obecní zastupitelé se sešli 19. prosince a starosta Tomáš Mačák nastínil význam vzniku nového státu a již nastínil vznik Velké Olomouce a sloučení Hodolan s městem, s čím obecní výbor jednohlasně souhlasil.

Změna poměrů

Výsledky války a její následky ve městě byly dalekosáhlé. Předání vlády na radnici do českých rukou znamenalo postupnou přípravu na sloučení předměstských obcí s městem a vznik Velké Olomouce. Stavebně propojení části města a předměstí to vlastně předpokládaly. Spojení území s propojením dopravně důležitých tratí a hospodářsky důležitých sítí byly předpokladem dalšího růstu města.

Zákonem z 19. dubna 1919 bylo s městem sloučeno 13 předměstí, mezi nimiž byla dvě města – Hodolany a Nová Ulice. Tímto sloučením se radikálně změnily národnostní poměry ve městě. Město vzrostlo z 23 000 obyvatel na 57 206 obyvatel, z nichž téměř 40 000 bylo české národnosti. Češi získali zhruba dvoutřetinovou většinu nad Němci. Pro spravedlivé poměry ve školství to znamenalo předání německých škol do českých rukou. Měnily se také poměry v kultuře. Do českých rukou bylo předáno divadlo, začal vycházet v mnohem větším rozsahu český tisk.

To, že bylo sloučení města s předměstími jednoznačně pozitivní, ukázalo také to, že žádná z těchto obcí se v budoucnu neodtrhla.

Autor: Ján Kadlec