Ze slavné tradice olomouckých škol

Rozdílní byli zřizovatelé rozdílných stupňů škol, historickým vývojem rozdělených do kategorií školství základního, všeobecného a odborného vzdělávání středoškolského; nezanedbatelné bylo (zejména v Olomouci) česko-německé hledisko národnostní; čtyři a půl století zde trvá také tradice studií vysokoškolských atd. Každá z těchto kategorií si zaslouží samostatnou a velice dlouhou kapitolu. Zůstaňme tedy zatím pouze u výčtu dějů přece jen nejstaršího vzdělávání základního už s povinnou školní docházkou, které bylo v pravomoci města Olomouce.

S iniciativou v oboru školství přišly do Olomouce nejdříve instituce církevní. O první škole – řečené katedrální nebo scholasterii – máme zprávu již z roku 1251. Ve 13. a 14. století měla sídlo v již opuštěném románském biskupském paláci, kdysi označovaném přívlastkem Přemyslovský. I když v roce 1562 přesídlila do vlastní budovy v dnešní Mlčochově ulici č. 3, zůstala stále učilištěm připravujícím budoucí posluchače teologie a práv na univerzitách v cizině; vychovávala i laiky, ale také pouze pro služby církvi.

Blíž potřebám všedního života byla až v polovině 14. století městská škola zřízená při farnosti u sv. Mořice. Škola nabízela vzdělání dětem měšťanů v gramatice – čtení a psaní – a ve zpěvu církevním, měla však i ambice vyšší, tedy povýšení na školu latinskou. To nelibě nesla metropolitní kapitula a spor s městem řešila dokonce i Stolice papežská v Římě (ve prospěch kapituly). Škola při svatomořické farnosti trvala dál v pravomoci kapituly. Až roku 1457 se bulou papeže Pavla II. dostala definitivně do jurisdikce městské. Městská rada olomoucká při ní vydržovala mistra a kantora a další činitele (rektora, sukcesora, pomocníky), mezi nimiž byli i znamenití učitelé, kteří časem dovedli školu na vysokou úroveň, mnohdy  předčící učiliště církevní.

Samozřejmě mívala i svá slabší údobí. Hlavním posláním městské školy však bylo vzdělávání chlapců i dívek z rodin měšťanů, i když po roce 1662 odděleně.  Po známých reformách Marie Terezie (1775) zůstala v historickém objektu z let 1538-1541 blízko chrámu sv. Mořice triviální škola chlapecká, dívčí škola stejné hodnoty vznikla při chrámu sv. Michala, v prostorách záhy uvolněných konventem dominikánů. Po roce 1788 ještě přibyla triviální škola po dívky v péči řádových sester sv. Voršily, které se právě přestěhovaly ze svého sídla v dnešní Sokolské ulici do někdejšího kláštera dominikánek v Kateřinské ulici.

Všechny prostory městských škol už brzy nedostačovaly. Starou budovu u mořického kostela na stejném místě nahradila roku 1841 novostavba chlapecké školy;  v roce 1845 město postavilo další pěkný objekt pro školu dívčí na dnešním Žerotínově náměstí.  Hned po vydání základních školských zákonů v roce 1869 byly k oběma školám přiřazeny tříleté měšťanky.

Přízeň městské správy otázkám školství a vzdělávání se projevila ještě na sklonku 19. století a na počátku století následujícího v investicích do staveb budov i pro vyšší typy škol. Pro nově (1853) zřízenou reálku město v roce 1858 nákladně adaptovalo někdejší palác rodu Žerotínů v Purkrabské ulici a po roce 1870 pro ni vystavělo novou, přímo reprezentační budovu na Mořickém náměstí.  Nově zřízené Obchodní akademii (1893) město roku 1901 postavilo ze svých prostředků školní budovu v dnešní třídě Svobody; o rok později byla dokončena stavba komplexu dívčích škol tzv. Elisabethina s učitelským ústavem na místě zrušené všeobecné nemocnice v Kanovnické (dnes Křížkovského) ulici. Také sestry Voršilky přispěly roku 1908 novostavbou školy proti tržnici, kde vedle řádového učitelského ústavu byla i dívčí obecná škola a měšťanka.

V městském rozpočtu však zbylo také dost prostředků ve prospěch škol základních. V letech 1908 a 1909 vznikly dvě velké prostorné školní budovy Na Hradě (pro chlapce) a v dnešní tř. Spojenců (dívčí).  Z okruhu škol v předměstských obcích, které však šly až do roku 1919 svou vlastní cestou, byla městu Olomouci k užitku nejbližší krásná novostavba (1904) na Nové Ulici (ul. Mozartova). Všechna tato obdivuhodná stavební aktivita však měla jednu vadu: Všechny nové budovy patřily bez výjimky pouze školám s německým vyučovacím jazykem. Přitom Češi představovali (úředně!) více než třetinu obyvatel (38%). Na radnici však neměli jediného zástupce a němečtí radní i zastupitelé tvrdošíjně odmítali vyhovět zákonu a platit také alespoň obecnou školu českou. O tu se postaral až spolek Matice školská z darů jednotlivců v roce 1873 a stejným způsobem „pomocí spanilomyslných dobrodinců“ nechal pro ni o dva roky později postavit v ulici Bělidla (dnes Sokolská) skromnou školní budovu.

Teprve po rozsudku Nejvyššího správního soudu ve Vídni, deseti letech předchozích trapných jednání (a již celostátní ostudě) město v roce 1885 školu se 414 žáky konečně vzalo do své péče. Přemístilo ji však „za trest“ do vybydlené a již nevhodné budovy po německé reálce v Purkabské ulici. Po dlouhých 33 let pak úspěšně odolávalo tlaku veřejnosti na příznivou změnu, ale opět i nařízení zemských úřadů v Brně a centrálních ve Vídni (včetně rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1913) ve stejném směru. Při své chvályhodné stavební aktivitě však město nedalo až do roku 1919 na stavbu důstojné školní budovy pro české děti ani korunu.

Po převratu v roce 1918

Státní převrat na konci října 1918 se v Olomouci projevil nejradikálněji v oblasti základního školství a ve spravedlivém narovnání vztahu města k české škole. Správní komise, která 17. listopadu 1918 převzala moc nad městem od suspendovaného městského zastupitelstva, rozhodla ještě v prosinci stejného roku o otevření desítky let odpírané české chlapecké měšťanky a o převzetí do městské péče soukromou měšťanku dívčí (z roku 1895) v Pöttingeu. Rozhodla také o jiné dislokaci školních budov, v čemž pokračovalo také po demokratických volbách v červnu 1919 ustavené městské zastupitelstvo. Do roku 1925 zůstala oběma stupňům německých škol na Mořickém náměstí, Čeští školáci obsadili všechny městské školy ostatní.

Od poloviny roku 1919 však městu připadla také starost o školy ve třinácti obcích, které se v tom čase staly součástí Olomouce. Již v roce 1921 postavilo město ze svého rozpočtu novou školní budovu v Nových Hodolanech (Hálkova ul.); roku 1927 v Holečkově ulici na Povlu; důkladně adaptovalo (1928) školu na Novém Světě a již dříve (1925) na Nové Ulici (dnes Mozartova ul.). Moderní školní budova vznikla roku 1929 v Pavlovičkách a o rok později (1930) v Neředíně (v dnešní Helsinské ulici).  Podobný čin plánovaný na rok 1939 pro Hejčín-Řepčín se uskutečnil až po válce v roce 1956. Stavba v Tomkově ulici však už posloužila tenkrát fungující „jednotné“ škole – jedenáctiletce. Ale to už patří do jiné kapitoly.

Autor: Milan Tichák