Olomouc a vznik samostatného Československa
Na vyhlášení samostatného sátu byla olomoucká česká veřejnost dobře připravena, protože zde byl již 26. října 1918 vytvořen ze zdejších předních českých politiků Okresní národní výbor v čele s významným národním činitelem dr. Richardem Fischerem.
Fischer měl úzké kontakty na pražský Československý národní výbor, který 28. října večer vyhlásil samostatný československý stát. Zpráva o tom přišla do Olomouce ještě pozdě večer, kdy v Národním domě převzal telegram s touto zprávou od poštmistra Pospíšila český národní činitel Adolf Kubis, který tam seděl u piva v uniformě rakouského poručíka.
Oba okamžitě informovali Richarda Fischera, Kubis se mu ohlásil jako první důstojník československé armády. Fischer dal obvolat členy olomouckého národního výboru s pozváním na šestou ranní hodinu. Ráno vyvěsil na svém domě červenobílý prapor a již kolem osmé hodiny vyšly první olomoucké noviny s oznámením československé samostatnosti.
Již po deváté hodině vyrazily deputace Národního výboru k jednotlivým úřadům ve městě, aby od nich převzaly moc jménem Československého státu. Úřady již měly zprávy o kapitulaci Rakousko-Uherska a o událostech v Praze, takže převzetí moci jak na okresním hejtmanství, poštovním úřadě, krajském soudu, státním zastupitelství, ředitelství státních drah, tak i na finančním úřadu proběhlo bez větších komplikací. Největším problémem byla vojenská posádka, ale i tam došlo pod větším nátlakem k rezignaci a odchodu cizích vojáků.
Největší manifestace v historii města
Na první zprávy o samostatnosti reagovalo české obyvatelstvo s velkým nadšením a postupně se před Národním domem shromáždilo na 25 000 lidí, kteří táhlí slavnostním průvodem městem k radnici, odkud k nim promluvili představitelé Národního výboru. R. Fischer jim sdělil, že státní úřady se toho dne „poklonily před majestátem národa“ a podrobily se. Pozval pak všechny na velký tábor lidu 3. listopadu. Všude byly vyvěšovány červenobílé prapory (dnešní státní vlajka ještě neexistovala), strháváni byli rakouští orli a další symboly monarchie.
Táboru lidu v Olomouci dne 3. listopadu 1918 se zúčastnilo na 60 000 lidí z Olomouce a širokého okolí a byla to zřejmě největší manifestace v historii města vůbec. Vedle mnoha slavnostních projevů byla zvlášť působivá přísaha Národního výboru, kterou přečetl Richard Fischer z balkonu radnice, na níž vlál, přestože byla ještě v německých rukou, červenobílý prapor.
Češi na radnici
Právě otázka správy města se stala v těch dnech hlavním problémem. Vedení města drželi ve svých rukou dlouhá léta němečtí politici, kteří vznik nového státu nevítali. Pod velikým tlakem Národního výboru a lidových manifestací však nastal dne 11. listopadu 1918 okamžik, na nějž olomoučtí Češi čekali desítky let – německá správa města, byť s platonickým protestem, odstoupila. Starosta Karl Brandhuber podal ještě zemské politické správě stížnost, která byla okamžitě zamítnuta.
Dne 17. listopadu byla k řízení města jmenována správní komise (bylo v ní šestnáct Čechů a osm Němců) v čele s vládním komisařem Richardem Fischerem. Do konce roku byly ustaveny i správní komise v těch olomouckých předměstích, která měla dosud německé vedení. Po vytvoření Velké Olomouce připojením 13 předměstí v dubnu 1919 ve městě silně převážil počet českého obyvatelstva.
Správní komise řídily Olomouc a jeho předměstí do obecních voleb 15. a 16. června 1919. V nich zvítězila v Olomouci, stejně jako v celé republice, Československá sociálně demokratická strana dělnická a její představitel dr. Karel Mareš byl zvolen prvním českým starostou města.
Autor: Miloš Trapl