Areál jezuitských budov

Řád Tovaryšstva Ježíšova přišel do Olomouce roku 1566 a v říjnu 1569 se jezuité usadili v uvolněném klášteře minoritů s gotickým kostelem Panny Marie. V letech 1569–1582 postavili novou, pozdně renesanční školní budovu s arkádovým nádvořím. Roku 1573 získala jejich škola statut vysokého učení a v závěru 16. století vybudovali vlastní kolej a konvikt, úpravami prošel také kostel.

Další rozšíření koleje spadalo do období Třicetileté války, jak dokládá plán P. Scheinera (1637) a vykupování měšťanských domů v okolí ve čtyřicátých letech 17. století. Kolem roku 1650 vystavěli ve staré koleji refektář, knihovnu a nové cely. V letech 1660–1667 vybudovali na západní straně areálu nový konvikt podle projektu olomouckého stavitele Petra Schüllera. Do ulice má monumentální osmadvacetiosou trojpodlažní fasádu, členěnou vysokým pilastrovým řádem. Ranému baroku odpovídají kompozitní hlavice pilastrů, pravoúhlá ostění oken s horizontálními rovnými, vrstvenými klenáky v osách a girlandami. Příznačný je i hlavní portál s přepásanými polosloupy a rozeklaným frontonem, na nějž dosedá sdružené okno. Z průčelního křídla vybíhají na východ v pravém úhlu tři kratší křídla. Budova je kvalitní architekturou příznačnou pro dobu po polovině 17. století v českých zemích a snese srovnání s pražskými realizacemi Carla Luraga (1615–1684).

V roce 1701 začali stavět novou školní budovy podle projektu (1700–1701), který zároveň řešil i podobu nového kostela. Jeho autorem patrně byl Domenico Martinelli (1650–1718), italský architekt působící tehdy ve Vídni. Stavbu vedl olomoucký stavitel Lukáš Glöckel (ϯ1716). Budova, dokončená roku 1708, se do ulice obrací dvakrát zalomeným šestnáctiosým průčelím o čtyřech podlažích. Je výrazně plastické a má kvalitním architektonickým detailem. Na přízemí s vysokým bosovaným soklem navazují pilastry vysokého řádu. Okna v jednotlivých patrech jsou propojena různě řešenými parapetními výplněmi. Střední, sedmiosá část průčelí obrácená do Denisovy ulice má v přízemí dvojici portálů s masivním oblounem a kanelovaným konzolovým klenákem.

Po školní budovy vznikla, současně se stavbou kostela (viz heslo Kostel Panny Marie Sněžné, v letech 1711–1722 rozsáhlá čtyřpodlažní budova koleje se dvěma dvory, obrácená do náměstí Republiky monumentální fasádou. Autorem použitého projektu byl patrně zmiňovaný stavitel Lukáš Glöckel, který také stavbu koleje vedl až do své smrti v roce 1716. Po něm ji převzal další olomoucký stavitel Wolfgang Reich (ϯ1730). Roku 1720 stavbu konzultovali s věhlasným pražským architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem (1689–1751). Třináctiosé průčelí s vysokým bosovaným soklem, původně se dvěma portály do nádvoří, člení vysoký pilastrový řád a štuková zrcadla mezi jednotlivými podlažími. V letech 1718–1722 vznikl v koleji knihovní sál, vymalovaný olomouckým malířem Janem Kryštofem Handkem mezi lety 1726–1730.

Ve stejné době, v letech 1717–1720, jezuité postavili ještě budovu semináře sv. Františka Xaverského naproti konviktu. Jeho historie sahá až k roku 1573, o výstavbě se uvažovalo již roku 1674, ale ještě na počátku 18. století hledali vhodný pozemek. Nakonec vznikla trojkřídlá čtyřpodlažní budova s hlavním průčelím do Univerzitní ulice. Její návrh se přisuzuje Lukáši Glöckelovi, po jeho smrti realizovaný Wolfgangem Reichem. Ten se koncem roku 1716 oženil s vdovou Glöcklovou a s jeho stavební praxí přejal i většinu zakázek. Ploché členění fasád doplňují pouze vysazené zalamované frontony oken prvního patra. Zvlněné nároží naproti kapli sv. Jana Sarkandra, které jinak blokovitou budovu oživuje, původně obsahovalo kapli semináře zasvěcenou jezuitskému misionáři sv. Františku Xaverskému.

Autor: doc. Mgr. Martin Pavlíček, Ph.D.