C. k. lyceum a medicína

V roce 1782 rozhodl císař Josef II. o omezení počtu plnoprávných univerzit v monarchii. Nadále zůstaly univerzity jen ve Vídni, v Praze a ve Lvově. Zbylé školy, například v Innsbrucku či Štýrském Hradci, se reorganizovaly na lycea s neúplnými univerzitními právy. To byl případ i Olomouce, i když zde byla situace o něco složitější. Univerzita ve městě nepůsobila, neboť byla na četné žádosti moravských stavů i samotného profesorského sboru v roce 1778 přenesena do společensky lépe se rozvíjejícího Brna. Olomoucký arcibiskup se však s tímto krokem nesmířil a snažil se o opětovný návrat univerzity do svého rezidenčního města. Svou roli v tom sehrávala skutečnost, že univerzita byla zařízením, které vzdělávalo i budoucí duchovní a arcibiskup se nehodlal vzdát svého vlivu nad vysokým učením. V četných rozkladech poukazoval především na výrazné zvýšení provozních nákladů, které přeložení do Brna univerzitě přineslo, což se po roce 1780 v kontextu nové josefínské politiky začalo státním úřadům hodit. S přenesením vysokého učení zpět do Olomouce, se totiž jevilo o něco snazší prosazení císařova záměru na reorganizaci školy.  

Zřízením lycea byla dříve samostatná univerzitní jurisdikce zrušena a pravomoc rozhodovat spory týkající se univerzitních členů byla přenesena na místní a magistrátní soudy. Přestože stál v čele školy i nadále rektor, nemohl užívat epiteta „magnificus“. Rozdělení školy na jednotlivé fakulty bylo formálně zachováno, nicméně děkanům byly odňaty četné pravomoci a veškeré řízení lycea po stránce hospodářské i studijní tak spadlo do kompetence volených rektorů.

Sídlem lycea se od roku 1783 stala budova bývalého semináře sv. Františka Xaverského (dnes sídlo Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Univerzitní ulici). Spolu se školou byla do Olomouce přesunuta také její knihovna, která nalezla své umístění ve zrušeném kostele sv. Kláry (dnes výstavní sál Vlastivědného muzea v Olomouci). K ubytování a výchově budoucích kněží začal nově sloužit generální seminář umístěný v opuštěném objektu bývalého premonstrátského kláštera na Hradisku (dnes Vojenské nemocnice Olomouc).

Strukturu lycea tvořily fakulty filozofická, teologická a právnická, přičemž teologické studium bylo o jeden rok zkráceno, a naopak studium práv, které se postupem doby rozšířilo na čtyřleté. Zvláštní postavení náleželo medicínsko-chirurgickému studiu, které se postupně oddělilo od filozofie, byť netvořilo samostatnou fakultu. 

V akademickém roce 1783/1784 studovalo na olomouckém lyceu 289 studentů, promovalo 23 bakalářů a 26 magistrů. Škola se mohla pyšnit mnohými zdatnými učiteli a vědci. Byli to například orientalista Johann Jahn, profesor Starého zákona Johann Babor, právník a tvůrce mapy Moravy Christoph von Passy, matematik Franz Konrad Bartl. Na medicínsko‑chirurgickém studiu působila řada vynikajících lékařů, např. Johann Reislin von Sonthausen, jehož hrob se nachází na olomouckém Ústředním hřbitově. Opomenout nelze Josefa Dobrovského ve funkci vicerektora a později rektora tzv. generálního semináře v letech 1783–1790.

Medicínsko‑chirurgické studium (1778–1875)

Základ pro vznik medicínsko‑chirurgického studia byl položen již v roce 1778, kdy se na brněnské univerzitě začala v rámci filozofie přednášet anatomie. Ve stejné době vznikla také samostatná babická škola pro porodní báby. Po ustavení olomouckého lycea se konstituovalo medicínsko‑chirurgické studium, které se odloučilo od kurzu filozofie, a byla mu podřízena také babická škola, na níž se vyučovalo od roku 1807 i v češtině. Medicínsko‑chirurgické studium však nemělo statut samostatné fakulty, jeho cílem bylo ve dvouletých kurzech vzdělávat městské a venkovské ranhojiče (felčary). Postupně se však toto studium rozšiřovalo, takže ve 20. letech 19. století zde vyučovalo šest profesorů anatomii a soudní lékařství, teoretickou medicínu, speciální terapii a klinickou praxi, porodnictví, oční lékařství, chirurgii a zvěrolékařství. V olomoucké nemocnici a porodnici založené roku 1786 mělo studium dvě klinická oddělení, každé po šesti lůžkách, jež byla od roku 1818 od ostatních oddělení separována.

Při obnově univerzity v roce 1827 nebylo medicínsko‑chirurgické studium povýšeno na samostatnou fakultu (i když se tak někdy nazývalo) a nemělo právo povyšovat své posluchače na doktory medicíny. Přesto se rozrůstala nabídka vyučovaných předmětů. Když bylo studium rozšířeno na tři roky, přibyla fyzika a farmaceutická chemie. K vynikajícím osobnostem v profesorském sboru první poloviny 19. století patřili Jan Nepomuk Rust, patolog Filip Karel Hartmann nebo výborný operatér Dominik Weidele, který sám sestavil operační techniku močových kamenů. Nejvyššího počtu studentů dosáhlo medicínsko‑chirurgické studium v roce 1847, a to počtem 139 vzdělávaných osob.

Po reformách univerzitní výuky z let 1848–1850 přestalo mít medicínsko‑chirurgické studium zastoupení v akademickém senátu, a proto bylo vyloučeno ze svazku s C. k. Františkovou univerzitou. Z tohoto důvodu vznikl samostatný C. k. medicínsko‑chirurgický ústav, v jehož čele stál direktor. Úroveň a kvalita medicínského učení však tímto opatřením nikterak neutrpěla. Působila zde řada profesorů s výbornými vědeckými výsledky. Známými a uznávanými se stali např. profesor porodnictví František Mošner (1797–1876), profesor vnitřního lékařství Andreas Jeitteles (1799–1878) nebo profesor chirurgie František Groh (1823–1899), který byl vynikajícím operatérem, třebaže neuznával asepsi a antisepsi a lékařské výkony prováděl zásadně ve fraku. Byl rovněž průkopníkem používání elektrolýzy (elektroskalpelu) v chirurgii a jako jeden z prvních lékařů své pacienty před zákrokem a po něm fotografoval. Vedl také dodnes dochovanou evidenci čítající na 3000 operačních zákroků, z nichž se na 130 týkalo odstraňování močových kamenů.

Samostatný C. k. medicínsko‑chirurgický ústav přežil zrušení Františkovy univerzity o čtrnáct let. Poslední studijní rok se uskutečnil v letech 1873–1874. Jedinou zachovanou součástí ústavu po tomto datu zůstala C. k. porodnická škola pro porodní báby, kterou řídil primář zemské porodnice.

Autor: PhDr. Filip Hradil