Jezuité a olomoucká univerzita (1573–1773)

Po Tridentském koncilu (1545–1563) byli katoličtí biskupové vyzváni, aby provedli rozsáhlou reformu svých diecézí. Mezi cíle stanovené koncilem patřilo vytvoření diecézního semináře, který by budoucím kněžím zaručil solidní teologické a pastorační vzdělání a zamezil tak zneužívání, excesům, neznalosti a nedbalosti, jež tak negativně charakterizovaly katolický klérus v době protestantské reformace. V případě Olomouce, která byla současně sídlem vlivného biskupství a jedním ze dvou hlavních měst Moravského markrabství, donutil špatný stav katolického náboženství nejprve biskupa Marka Kuena († 1565) a poté jeho nástupce Viléma Prusinovského z Víckova (1534-1572) bez úspěchu hledat vnější podporu. Světští kněží i členové starých žebravých řádů byli totiž zdecimováni šířící se protestantskou "herezí", do té doby pevně zakořeněnou i ve vládnoucí vrstvě města. V tomto pro katolíky neutěšeném prostředí se Tovaryšstvo Ježíšovo jevilo jako nárazová síla, která měla pozvednout osudy olomouckého katolicismu. Jezuité, proslulí svou teologickou přípravou, řečnickými schopnostmi a především moderním vzdělávacím systémem, byli v roce 1566 povoláni do čela olomouckého diecézního semináře, aby naplnili tridentský pokyn. Současně mělo Tovaryšstvo založit internátní školu, která měla moravské mládeži poskytovat vzdělání katolického typu, a tak vyvažovat oblíbenou městskou školu u farního kostela sv. Mořice, kde vyučovalo mnoho luteránů.

Jezuitský generál Francisco de Borja (1510–1572) zpočátku nebyl rozhodnut, zda Prusinovského žádost přijmout. Na jedné straně se zdálo, že prostředky nabízené olomouckým biskupem nestačí k dostatečnému zajištění chodu koleje, a na straně druhé generál vzhledem k četným žádostem z celé Evropy vnímal nedostatek řeholníků, které měl k dispozici. Prusinovského nátlak na císaře Maxmiliána II. a papeže Pia V. prolomil patovou situaci a díky papežské instrukci z 9. srpna 1566 mohla činnost jezuitů konečně začít, i když za dosti nejistých podmínek. Jezuité totiž neměli k dispozici odpovídající výukové prostory a jejich žáci museli za studiem přecházet ulice města, přičemž se mohli dostat do škodlivého kontaktu s protestantskou většinu obyvatel, ale riskovali také osobní útoky nejrůznějšího druhu. Aby se této nutnosti zbavil, podepsal biskup Prusinovský 5. září 1567 s rakouským provinciálem minoritů dohodu o předání jejich kláštera u kostela sv. Františka na Předhradí jezuitům výměnou za skromnější klášter sv. Jakuba na témže kopci. Přestavba a přizpůsobení minoritského komplexu novým požadavkům trvala dobré dva roky a jezuité se svého nového domova ujali až 4. října 1569.

Hned od počátku jezuité nabízeli bezplatnou výuku latiny, a to od základů až po kurzy takřka univerzitní. Podle modu parisiensis, který se jezuité naučili od Ignáce z Loyoly a který rozvinuli v Ratio studiorum, podněcovali soutěživost, tvořivost a řečnické schopnosti studentů tvorbou básní a emblémů, inscenováním her s duchovní tematikou a nakonec filozofickými disputacemi, jejichž vrcholem byla veřejná obhajoba tezí. Studenti se také museli aktivně účastnit náboženského života, navštěvovat mše a liturgické slavnosti konané v jezuitském kostele, účastnit se procesí procházejících ulicemi města (zejména procesí Božího Těla) a měli vstupovat do mariánských bratrstev. Počátky jezuitské vzdělávací činnosti v Olomouci však provázely právní nejasnosti, finanční potíže a nemožnost zajistit řádný chod diecézního semináře. Právní nejistoty opakovaně hrozily předčasným zrušením jezuitské misie v Olomouci.

Hlavním odpůrcem jezuitské přítomnosti ve městě byla olomoucká katedrální kapitula, zejména její děkan Jan Filopon Dambrovský (1540–1586/1587). Kromě luteránské školy na radnici odebírala olomoucká internátní škola studenty katedrální škole u svatého Václava, kterou provozovala kapitula. Obrovské náklady na internát a údržbu jezuitských zařízení byly hrazeny z prostředků diecéze, a bránily tak kapitule investovat jinde. Autonomní tendence jezuitů podkopávaly mocenskou základnu kapituly, která se snažila prosadit církevní hierarchii v olomoucké diecézi. Přežití koleje tak bylo na vážkách pokaždé, když zemřel biskup a bylo třeba zvolit nového, přičemž hrozilo, že udělená privilegia nebudou obnovena. V bouřlivém období mezi smrtí biskupa Prusinovského v roce 1572 a volbou Stanislava Pavlovského z Pavlovic († 1598) roku 1579, kdy čtyři biskupové byli děkanem Dambrovským otráveni, se toto riziko jevilo reálnější než kdy jindy. Jakkoli byli jezuité oddáni svému pastoračnímu a vzdělávacímu poslání a vyučovali zdarma (na rozdíl od učitelů občanské školy u sv. Mořice), vydržování internátní školy bylo ekonomicky velmi nákladným podnikem, a to nejenom kvůli platům učitelů.

Samotný příjem poskytovaný biskupem Prusinovským zřejmě nestačil, takže 22. prosince 1573, kdy olomoucká kolej získala císařské privilegium udělovat univerzitní tituly, čímž se de iure vyrovnala ostatním evropským univerzitám, mohli jezuité nabízet pouze bakalářský titul z filozofie. První magisterské tituly a studium teologie bylo možné teprve v době episkopátu biskupa Pavlovského. K odstranění těchto nedostatků bylo zapotřebí více peněz. Ty zprvu pocházely z papežského semináře, který 10. prosince 1578 založil papež Řehoř XIII. z iniciativy jezuitského intelektuála Antonia Possevina. Papežský seminář, později přejmenovaný na Collegium Nordicum, měl sice za úkol vzdělávat mládež těch zemí střední a severní Evropy, kde byl katolicismus nelegální (pobaltské země, Prusko, Rusko, Skandinávie, Sedmihradsko a Ukrajina), a položit tak základy pro jejich budoucí návrat do církve, ale ve skutečnosti se stal ekonomickým zdrojem, z něhož bylo možné čerpat na další potřeby. Biskup Pavlovský a jeho nástupce František z Dietrichštejna (1570–1636) využívali značnou část příjmů papežského semináře k zajištění alespoň některých stipendií pro diecézní seminář. Seminář byl důležitý, vždyť do Olomouce přilákal jezuity, a přitom tak obtížně financovatelný (do té míry, že byl v roce 1597 de facto zrušen, aby se znovu objevil až o tři století později).

Jezuitská akademie však ještě nebyla srovnatelná s jinými evropskými univerzitami, chyběly jí právnická a lékařská fakulta i odpovídající počet stipendií. Pro uspokojení těchto potřeb se biskup Pavlovský v roce 1588 zavázal darovat jezuitům klášter v Pustiměři. Přestože darování schválil jak císař Rudolf II., tak papež Sixtus V., arogantní a hamižné chování jezuitů spolu s obavami z jejich přílišného posílení ve vztahu k biskupské moci přimělo Pavlovského k zablokování převodu kláštera; ani biskup Dietrichštejn při zvýšení příjmů univerzity olomouckým jezuitům klášter v Pustiměři neudělil. Ke skutečnému rozmachu olomoucké univerzity, která však nikdy nedosáhla úrovně generálního studia (práva a medicína v akademickém programu jezuitů chyběly), došlo až po vítězství císařské strany na Bílé hoře. Rekatolizace země, kterou nařídil Ferdinand II. a na Moravě provedl kardinál Dietrichštejn, umožnila jezuitům získat větší pozemkové majetky zabavené povstalcům: pro olomouckou kolej získali Patres 16. července 1624 od císaře novojičínské panství, a mohli tak financovat padesát stipendií (dvacet pět pro šlechtické studenty, dvacet pět pro budoucí kněze).

Triumf katolíků a odstranění předchozích intelektuálních i fyzických hrozeb, které vyvrcholilo vyhnáním jezuitů a jejich studentů z Olomouce 4. května 1619, zajistily univerzitě dvacetileté období výrazného růstu, přerušeného až švédskou okupací na konci třicetileté války. Po osm let, od roku 1642 do roku 1650, se v Olomouci vlastně nepřednášelo, zatímco jezuité a jejich studenti se rozprchli do různých řádových kolejí a univerzit roztroušených po celé střední Evropě (Nisa, Praha, Trnava, Vídeň). To, co jezuitům bránilo zůstat v Olomouci, nebyl v tomto případě ani tak protijezuitský postoj jejich nepřátel (jako v případě roku 1619), ale přemrštěné poplatky, které jim okupanti i nebezpečí plynoucí z neustálých vojenských operací v okolí Olomouce a na celé Moravě. Po návratu do Olomouce dosáhl akademický život jezuitů svého vrcholu jak co do absolutního počtu studentů, tak co do nejtypičtějších uměleckých forem jezuitského vzdělávání: ještě dnes je možné v archivních fondech staré olomoucké univerzity obdivovat krásu a složitost rytin, které doprovázely závěrečné disputace olomouckých studentů. Také divadlo a symbolická tvorba jezuitů dosáhly v té době své nejdokonalejší podoby.

K prvnímu zvláštnímu otřesu na olomoucké univerzitě došlo v roce 1679, kdy jezuité na příkaz moravských stavů museli nabízet kurzy občanského práva. To se jezuitům nelíbilo, neboť považovali výuku práva za nedůstojnou akademického vzdělání, jehož vrcholem bylo studium teologie. Později, ve druhé polovině 18. století, došlo k vnějšímu tlaku císařského dvora na zrušení monopolu Tovaryšstva Ježíšova na univerzity a modernizaci vysokého školství podle osvícenských zásad. Roku 1752 byli císařovnou Marií Terezií jmenováni první studijní ředitelé filozofických a teologických fakult, kteří měli dohlížet na akademický život a provádění vládních reforem. V roce 1760 bylo stanoveno, že tito ředitelé studií nesmějí být jezuity. O dva roky později univerzita ve svém novém názvu Alma Caesarea Regia ac Episcopalis Universitas Olomucensis ztratila odkazy na Tovaryšstvo Ježíšovo. Nakonec v roce 1764 jezuité definitivně ztratili kontrolu nad univerzitou, když se prvním nejezuitským rektorem stal premonstrát Arnold Ležák. O tři roky později byl rektorem jmenován dokonce laický profesor práv, profesor Jindřich Antonín Bösenselle. Po zrušení Tovaryšstva Ježíšova v roce 1773 byla univerzita přenesena do Brna a většina jezuitského areálu v Olomouci předána armádě, v jejímž držení zůstala až do roku 1994.

Autor: Mgr. Andrea Trenta