Kostel Panny Marie Sněžné

Nejpozději roku 1672, tedy brzy po dokončení konviktu, začali jezuité řešit novostavbou svého kostela. Tehdy do Olomouce přišel kněz Tobiáš Gebler, který v české řádové provincii působil jako jeden z "daelineatorů" řádových kolejí. Kreslil "první projekty" chystaných novostaveb coby jednoduše rýsované plány s důrazem na funkčnost celku i jednotlivých částí budov. Přijaté návrhy se stávaly základem, které rozpracovali architekti nebo stavitelé, jejichž zkušenosti jim umožňovaly stavby vést a obohatit je o vlastní invenci.

Gebler pro Olomouc vytvořil let 1672–1674 čtyři návrhy novostavby kostela (Moravský zemský archiv v Brně). První dvojice plánů vyšla z tradiční řádové architektury v podobě kostela založeného na půdorysu jednolodí s bočními, hlubokými a průchozími kaplemi. Na obou plánech má kněžiště pravoúhlý půdorys se skosenými rohy, průčelí se sestavou pilastrů měl na hlavní ose zdůrazňovat rizalit. Druhá dvojice plánů je variací na téma centrální či centralizující stavby. První představuje chrám na půdorysu osmiúhelníku obklopeného šesticí průchozích bočních kaplí v podobě pseudoochozu. Poslední Geblerův projekt je jednolodím s o něco kratším transeptem, takže se půdorys blíží řeckému kříži. Křížení mělo být zaklenuto kupolí, rohy obdélné stavby měly vyplňovat čtyři kaple. Ty s hlavní lodí, transeptem i presbytářem měl spojovat balustrádovým ochozem, označeným na plánu jako pergula pro hominibus (chodba pro lidi). Ta měla patrně sloužit poutníkům, jejichž cílem měla být gotická socha Panny Marie na hlavním oltáři.

Tuto koncepci nejlépe dokládá nejzajímavějším plán z doby kolem roku 1700, který býval spojován se jménem architekta Giovanniho Pietra Tencally (1629–1702), ale patrně vzešel z ruky Domenica Martinelliho (1650–1718), italského architekta a profesora římské Akademie sv. Lukáše, jenž tehdy působil ve Vídni. Plán představuje kostel s podélně situovanou, protáhlou oválnou hlavní lodí s čtvercovým presbytářem, zaklenutým osmibokou kupolí.

Ve hmotě zdí hlavní lodi mělo být po jejím obvodu umístěno deset bočních kaplí. Netradičním článkem projektu je ochoz, který obíhá celou stavbu a do nějž se vstupuje z předsíně. Ta měla být součástí dvouvěžového průčelí s konvex-konkávně zvlněným pláštěm. Ten, i na vnějších stěnách ochozu, měly členit sdružené pilastry nebo lizénové rámce. Poutnickým ochozem se měli návštěvníci kostela ubírat po jeho obvodu směrem k hlavnímu oltáři, na kterém můžeme předpokládat umístění kultovní gotické sochy Panny Marie, jak je tomu i dnes. Socha byla spojována se zázračným vítězstvím Jaroslava ze Šternberku nad Tatary v bitvě u Olomouce roku 1241 a již ve středověkém kostele minoritů měla vyhrazeno zvláštní místo, neboť samostatně stála na sloupu naproti kazatelně. Proto můžeme předpokládat, že olomoučtí jezuité chtěli přinejmenším v období let 1672–1711 vybudovat svůj kostel jako poutní, čímž zřejmě chtěli konkurovat premonstrátskému poutnímu areálu na nedalekém Svatém Kopečku a po roce 1702 vznikajícím Svatým schodům při klášteře františkánů-observantů na Bělidlech.

Roku 1711 představení koleje vybírali mezi třemi kandidáty stavitele nového chrámu, kteří byli sami projektanty novostavby nebo byli zednickými mistry projektantovi blízkými. Dva z nich, olomoucký Lukáš Glöckel (ϯ1716) a Michael Josef Klein z Nisy (kolem 1660–1725) předložili vlastní plány. Třetí, Antonio Salla z Lanškrounu, počátkem 18. století stavěl nedaleko tohoto města pro knížete Liechtensteina tzv. Nový zámek vyprojektovaný (1698) právě Domenicem Martinellim. Bylo by optimální, pokud by jezuité nakonec stavěli podle výše zmíněného Martinelliho projektu, aby stavbu vedl mistr, který měl s architektovou projekční činností a jeho záměry co nejvíc zkušeností. Nakonec si vybrali tradičnější projekt Michaela Josefa Kleina, podle kterého začali stavět roku 1712 (položení základního kamene).

Klein kostel koncipoval pro jezuitské prostředí typicky coby redukované schéma římského Il Gesù, tedy jako jednolodí s bočními kaplemi bez transeptu. Střední část dvouvěžového pětiosého průčelí lehce konvexně vzedmul a osadil monumentálním balkónovým portálem se sdruženými trojicemi sloupů po stranách. V interiéru užil na pilířích a stěnách presbytáře konkávně zalamované pilastry a konvexně rozhýbal poprsnice empor. Stavba dokončili a vysvětli v roce 1716. Tehdy, v reakci na morovou epidemii z let 1714-1716, jezuité rozhodli o protimorovém zasvěcení chrámu Panně Marii Sněžné (vzorem římská baziliky S. Maria Maggiore a tamní mariánská ikona Salus Populi Romani).

Schodiště s terasou před kostelem vybudovali až v roce 1721 a krátce předtím uvažovali o vztyčení dvou sloupů na jeho začátku. Ty měly nést sochy zakladatelů řádu sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského.

Autor: doc. Mgr. Martin Pavlíček, Ph.D.