Seminaristé a konviktoři

Jezuité u svých škol zakládali internáty pro žáky (gymnázií), případně studenty (univerzit). Tyto internáty, vedené několika jezuity, nabízely žákům a studentům ubytování, stravu, mnohdy také ošacení, a vedle vhodných podmínek ke studiu také osobní formaci (výchovu), především po stránce duchovní a náboženské. Hlavním prostředím, ve kterém měli žáci a studenti rozvíjet svůj život z víry, byly mariánské družiny, někdy zakládané přímo při zmíněných internátech. 

Rozvinuly se dva typy jezuitských internátů – konvikty a semináře. Konvikty byly spíše zaměřeny na studenty univerzit, zatímco semináře na žáky gymnázií. V české řádové provincii se semináře do roku 1630 nazývaly „dům chudých“. V obou typech zařízení se nacházeli členové (tzv. alumni, chovanci), kteří žili z fundací. Kromě menších fundací poskytovaných dobrodinci jezuitské koleje se o hmotnou podporu alumnů snažili olomoučtí biskupové, v jejichž zájmu bylo získávat mladé muže pro budoucí službu diecézních duchovních. Po roce 1624 byl významný počet padesáti chovanců dotován z tzv. císařské nadace Ferdinanda II., jejíž základ spočíval ve výnosech nově získaného novojičínského panství.

Určité specifikum představovala fundace na vydržování 50 alumnů pocházejících převážně ze zemí severní Evropy, jejíž finanční zdroje byly v letech 1578–1741 poskytovány papežskou komorou. Takzvané collegium nordicum vzniklo z popudu papežského diplomata a jezuity Antonia Possevina, který měl velký zájem na rekatolizaci severských zemí zasažených reformačním hnutím, zvláště Švédska. Tato instituce, která byla de facto papežským seminářem, dodávala olomoucké jezuitské akademii notně velký mezinárodní rozměr. 

Pro mladé muže, kteří nechtěli studovat bohosloví a nebyli také šlechtického původu, zřídil roku 1582 biskup Stanislav Pavlovský nadaci, jejíž výnos umožňoval přispívat na jejich společné bydlení nebo na vlastní byt. Tito studenti, často označovaní jako chudí, plnili důležitou funkci choralistů při liturgii a byli k dispozici olomouckému biskupovi, kapitule i jezuitům. Počet studentů činil několik desítek a postupem doby rostl, většina z nich byla výbornými muzikanty a zpěváky. Koncem 16. století se pro ně podařilo zakoupit několik domů nedaleko městské zbrojnice (dnes lokalita Na Hradě) a vystavět jim budovu, která se začala nazývat seminářem sv. Františka Xaverského podle vnitřní kaple zasvěcené tomuto významnému jezuitskému misionáři. Po bitvě na Bílé hoře se majetkové zabezpečení semináře zlepšilo. V letech 1717–1720 byl pak po přikoupení sousedních parcel seminář nově vystavěn. Podobně jako nedaleký konvikt měl také seminář sv. Františka Xaverského vlastního správce (regenta) z řad jezuitů.

Členy konviktu či semináře byly také studenti a žáci, kteří si náklady na pobyt v těchto institucích hradili z vlastních zdrojů. V konviktu se nazývali konviktoři (convictores), v seminářích se mohlo všem říkat seminaristé.

Správa semináře i konviktu byla svěřována jezuitským provinciálem prefektovi, který spolu s dalšími spolupracovníky z řad tovaryšstva zajišťoval jejich provoz. Výraznou změnou se roku 1624 stalo obdarování konviktu a semináře panstvím Nový Jičín, takže prefekt (nově zvaný regent) se stal navíc vrchnostenským správcem zmíněného panství.

Nalezení vhodných a dostatečně velkých prostor pro ubytování alumnů i konviktorů se v počátcích akademie jevilo jako velmi problematické. Až v roce 1596 se podařilo zásluhou biskupa Pavlovského vybudovat vyhovující dům, a to z pěti starších domů stojících v prostoru mezi Novou bránou a kostelíkem Božího Těla, který byl zároveň k semináři a konviktu připojen. V ulici Božího Těla pak jezuité v průběhu 17. století skoupili dalších 16 domů a v roce 1667 od základu vystavěli tzv. Starý konvikt. Ačkoli budova Starého konviktu stála nedaleko koleje, teprve v první polovině 20. let 18. století se podařilo vybudováním tzv. Nového konviktu celý jezuitský areál propojit. Výstavbě Nového konviktu navazujícího na školní budovu a Starý konvikt musel ovšem ustoupit středověký kostel Božího Těla, jehož zasvěcení pak přešlo na vybudovaný oválný sakrální prostor uvnitř novostavby. 

Autor: PhDr. Filip Hradil