Zrod a vývoj jezuitského řádu (1540–1773)

Tovaryšstvo Ježíšovo je katolický mužský řeholní řád, který vznikl v roce 1540, v roce 1773 byl téměř úplně zrušen, v roce 1814 obnoven a dodnes je rozšířen po celém světě. Zakladatelem řádu byl Ignác z Loyoly (Íñigo López de Loyola), který se narodil roku 1491 v Guipúzcoa jako poslední ze třinácti dětí baskické šlechtické rodiny. Ignác byl vychován podle tehdejší španělské rytířské kultury jako dvořan – hidalgo – a byl vyškolen v písmu i ve zbrojířském řemesle. Zároveň Ignác, ačkoli nerespektoval klerickou disciplínu, přijal v mládí menší kněžské svěcení. Důvodem této volby, spíše než nastoupení skutečné církevní kariéry, byla prostá snaha získat malý farní příjem. Ignácovo mládí až do jeho šestadvaceti let bylo přesně popsáno jako období oddávání se "marnostem světa". Ignácův cursus honorum začal brzy po smrti jeho rodičů (matky v roce 1506 a otce roku 1507), kdy vstoupil do služeb pokladníka kastilského království Juana Velázqueze de Cuéllar. Po smrti aragonského krále Ferdinanda II. ztratil Velázquez na královském dvoře vliv a nakonec v roce 1517 zemřel. Ignác poté přešel do služeb nového mecenáše, dona Antonia Manrique de Lara, vévody z Nájery a místokrále Navarry, španělského regionu na hranicích s Francií. Dne 20. května 1521 byl Ignác při obraně města Pamplony před francouzskými obléhateli, kteří usilovali o znovunastolení Henriho d'Albret na navarrský trůn, vážně zraněn výstřelem z děla do pravé nohy. Během rekonvalescence, kterou strávil na hradě Loyola, byl Ignác velmi blízko smrti. Poté, co se uzdravil, chtěl podstoupit další operaci, aby odstranil výrůstek, který se mu vytvořil pod kolenem, estetickou vadu, která byla pro ješitného dvorního muže, jakým Ignác v té době byl, nepřijatelná. Rehabilitace po této druhé operaci byla obzvláště dlouhá a Ignác, tehdy třicátník, musel zůstat téměř devět měsíců upoután na lůžko. Ignác nenašel žádné rytířské romány, kterými by si mohl krátit dlouhé dny, a tak začal číst Život Kristův od Ludolfa Saského a Zlatou legendu od Jacopa da Varazze. Tato posvátná četba způsobila v Ignácově srdci hluboké obrácení, takže slíbil, že jakmile se uzdraví, vykoná pouť do Svaté země. Ignácova cesta začala koncem února 1522, kdy se vydal do Barcelony. Cestou se nejprve zastavil v benediktinském klášteře Montserrat a poté strávil téměř rok ve vesnici Manresa, což byly dvě rozhodující etapy při formování jeho budoucí identity kněze a zakladatele Tovaryšstva Ježíšova. V Montserratu se Ignác při modlitbě a zpovědi z hříchů před sochou Černé Madony definitivně vzdal vojenské kariéry a v symbolickém gestu položil na oltář svůj meč. V Manrese prošel Ignác obzvláště bouřlivým obdobím, kdy se střídala období velkého vnitřního klidu s okamžiky zoufalství a sklíčenosti. Aby se Ignác lépe vyrovnal s duchovními úzkostmi, často se uchyloval k modlitbě a rozjímání v jeskyni, kde napsal velkou část toho, co se později stalo slavnými Duchovními cvičeními, čtyřtýdenní cestou vedenou průvodcem, která měla věřící přivést blíže k Bohu a pravdě Písma. Zlom v Ignácově duchovní cestě nastal na břehu řeky Cardoner, kde za bílého dne prožil osvícení, které rozptýlilo jeho nejistotu a přesvědčilo ho, aby pokračoval v cestě do Svaté země. Vyplul z Benátek 14. července 1523 a poté, co obdržel požehnání od papeže Adriana VI. v Římě, dorazil Ignác 3. září 1523 konečně do Jeruzaléma. Zde se jeho touha zachránit duše muslimů tím, že je obrátí na evangelium, střetla s odporem františkánů z Kustodie Svaté země, kteří se pravděpodobně obávali, že taková aktivita poškodí jejich vztahy s osmanskými úřady. Ignác byl proto nucen odejít a po návratu do Španělska se rozhodl vrátit ke studiu, aby mohl lépe "pomáhat duším" v nouzi. V roce 1524, ve svých třiatřiceti letech, začal Ignác v Barceloně studovat latinskou gramatiku. Zapsal se nejprve na univerzity v Alcale (1526) a později v Salamance (1527) a Ignác začal šířit ty modlitby a meditace, které vypracoval v Manrese. Jeho kázání upoutalo pozornost španělské inkvizice, která ho vyslýchala a dvakrát zadržela na základě obvinění z alumbradismu, španělského duchovního proudu té doby odsuzovaného jako kacířský. Když byl Ignác zproštěn obvinění, rozhodl se v roce 1528 nadobro opustit Španělsko a pokračovat ve studiu v Paříži, tehdejší přední evropské univerzitě pro teologická studia. Zde se setkal s dalšími mladými muži, kteří toužili zasvětit svůj život Kristu a hlásání evangelia a kteří později vytvořili první jádro Tovaryšstva Ježíšova. Jedním z nich byl Francouz Pierre Favre (1506–1564), tři byli Španělé židovského původu nebo konvertité: Alfonso Salmerón (1515–1585), Nicolas Bobadilla (1509–1590) a Diego Lainez (1512–1565) a konečně dva šlechtici: Španěl František Xaverský (1506–1552) a Portugalec Simão Rodrigues (1510–1579). Dne 15. srpna 1534, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, složili Ignác a jeho šest společníků v kapli na pařížském Montmartru slib čistoty, chudoby a pouti do Jeruzaléma. Pokud by cesta nebyla možná, slíbili, že se dají do služeb papeže, aby je použil, jak a kde bude chtít. Během tohoto období studia v Paříži mohl Ignác ocenit účinnost a organizaci modus parisiensis, vzdělávacího systému založeného na rozdělení studentů do tříd podle věku a úrovně, harmonizaci výukových programů, důrazu na aktivní učení prostřednictvím neustálých cvičení a přísné disciplíně, která byla žákům uložena. Tento model se měl stát základem jezuitského vzdělávání. V roce 1535 získal Ignác magisterský titul ve svobodných uměních a následujícího roku se ocitl se svými společníky (už jich bylo devět, přibyli Claude Jay, Jean Codure a Paschaise Broët) v Benátkách, odhodlaný vydat se na cestu do Svaté země stejně jako před třinácti lety. Vypuknutí války republiky s Osmanskou říší jim zabránilo v okamžitém vyplutí. Během neúspěšného čekání byli Ignác a jeho společníci vysvěceni na kněze. Již v Benátkách se aktivně věnovali kázání a péči o nemocné a také dávali Duchovní cvičení (zdokonalená během jejich pobytu v Paříži). Když si uvědomili, že se do Jeruzaléma nedostanou, aby dodrželi svůj slib, vydali se Ignác a jeho následovníci v roce 1538 do Říma. Následujícího roku se během postní doby rozhodli, že chtějí založit řeholní řád, zvolili Ignáce prvním generálem a vypracovali Formula Institutis, která měla upravovat život nově založené Tovaryšstva Ježíšova. Nakonec 27. září 1540 papež Pavel III. schválil založení nového řádu bulou Regimini militantis ecclesiae. Základní charakteristikou nového řádu byly čtyři sliby, které bylo třeba složit, aby se člověk mohl stát plnoprávným členem: klasické tři sliby mnišských řádů (chudoba, čistota a poslušnost) a další zvláštní slib poslušnosti římskému papeži týkající se missiones, tj. ochoty sloužit církvi všude tam, kde je to potřeba. Přítomnost prvních patronů Tovaryšstva Ježíšova v Římě (termín jezuita se zrodil později, s jasným znevažujícím záměrem) vzbudila bouřlivé a protichůdné reakce: na jedné straně na ně bylo pohlíženo s podezřením kvůli jejich nové spiritualitě zavánějící herezí, na druhé straně jejich schopnosti zpovědníků, teologů a kazatelů byly vysoce ceněny šlechtou a duchovenstvem žijícím v Římě. Krátce poté, co byla obvinění proti nim stažena, byli Ignác a jeho spolubratři aktivně vyhledáváni aristokraty, preláty a panovníky katolické Evropy, včetně papeže a císaře, aby uspokojili širokou škálu duchovních potřeb, které se tehdy rýsovaly. Někteří z nich, jako Salmerón, působili jako teologové na Tridentském koncilu; jiní, jako Favre a Bobadilla, se ujali obnovy protestantského Německa v duchu potridentského katolicismu; další byli žádáni jako zpovědníci významnými šlechtickými rody, jako byli Habsburkové a Wittelsbachové; jiní, jako František Xaverský, byli posíláni jako misionáři do kolonií katolických mocností; a konečně další, jako Claude Jay, se zasazovali o vzdělávání budoucích generací zakládáním vysokých škol a univerzit.

Disciplína, rétorické schopnosti, vysoká úroveň vzdělání a misionářský zápal jezuitů podpořily velkolepý růst řádu v  prvních letech jeho existence. V době smrti Ignáce z Loyoly roku 1556 mělo Tovaryšstvo Ježíšovo více než tisíc členů a bylo rozšířeno na čtyřech kontinentech. Do smrti Claudia Acquavivy (1543–1615), pátého generála řádu, se počet jezuitů rozrostl na třináct tisíc a počet kolejí a univerzit přesáhl tři sta padesát. Tento rozmach se zpomalil až v 18. století, kdy nové proudy duchovní (jansenismus), intelektuální (osvícenství) a politické (osvícenský absolutismus) snížily popularitu jezuitů, zvýšily počet jejich odpůrců a postupně vedly ke zrušení Tovaryšstva, které bylo 21. července 1773 uskutečněno prostřednictvím stručného dokumentu Dominus ac Redemptor. Houževnaté přežívání řádu na Bílé Rusi a v Marylandu spolu s touhou papeže a katolických mocností obnovit politicko-náboženský řád, který smetla Francouzská revoluce a napoleonské války, však napomohly tomu, že Pius VII. 7. srpna 1814 řád obnovil.

Autor: Mgr. Andrea Trenta