Univerzita Palackého 1946-1989

Existence tzv. staré olomoucké univerzity, jež vznikla roku 1573 jako druhá nejstarší univerzita na území Čech, Moravy a Slezska, byla ukončena v roce 1860, kdy byla tehdejší C. k. Františkova univerzita zrušena jako celek. Od tohoto roku v Olomouci působila pouze teologická fakulta, a to až do uzavření českých vysokých škol nacistickými okupanty 17. listopadu 1939. 

Tzv. hlad po vzdělání bezprostředně po osvobození v květnu 1945 vedl k prudkému růstu počtu vysokoškolských studentů a také k vzniku nových vysokoškolských institucí. Snaha olomouckých intelektuálních a politických elit o vznik pobočky lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity záhy přerostl v úsilí o konstituování plnohodnotné univerzity. Toto univerzitní vysokoškolské učiliště pod názvem Univerzita Palackého se ustavilo zákonným rozhodnutím Prozatímního Národního shromáždění Republiky československé 21. února 1946; zákonem o obnovení univerzity v Olomouci vznikly čtyři fakulty – bohoslovecká, lékařská filozofická a právnická. Samostatným legislativním aktem z dubna 1946 byla do svazku olomoucká univerzity zařazena pedagogická fakulta. Dodejme také, že právnickou fakultu se v tomto období nepodařilo zřídit. 

Prvním rektorem obnovené olomoucké univerzity se stal děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer, který se do budování nové univerzity pustil s mimořádným úsilím. U vědomí jistého provincionálního charakteru Olomouce přišel J. L. Fischer s moderní vizí – budovat novou univerzitu s maximální otevřeností vůči zahraničním trendům a vlivům. Hrozbu provincionalismu pak rektor Fischer hodlal překonávat výraznou mezinárodní mobilitou učitelů a studentů. Na složení učitelského sboru nově vzniklé olomoucké univerzity se zejména výrazně podílela její „starší mladší sestra“, Masarykova univerzita v Brně. O zakladatelském vkladu brněnské univerzity vůči jejímu nově vzniklému protějšku svědčí také skutečnost, že prvními olomouckými děkany fakulty lékařské, filozofické a pedagogické se stali brněnští profesoři Oktavián Wagner, Jindřich Šebánek a Vladimír Úlehla. 

Zásadní změny v existenci a organizaci olomoucké univerzity předznamenal únorový komunistický převrat v roce 1948. Také na olomoucké univerzitě došlo k řadě perzekučních zásahům proti pedagogickému sboru i studentům (činnost tzv. akčních výborů Národní fronty a tzv. studijní prověrky na přelomu let 1948–1949). Z důvodu krátkého trvání Univerzity Palackého v Olomouci a vcelku realisticky umírněného postoje tehdejšího krajského komunistického orgánu však tyto perzekuce postihly ve srovnání s jinými českými vysokými školami relativně malý počet příslušníků akademické obce.  

Neuvážené organizační změny v organizaci československých vysokých škol zahájilo v Olomouci roku 1950 zrušení Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty UP. Vznik Vysoké školy pedagogické v Olomouci (s fakultami přírodních a společenských věd) v roce 1953 znamenal postupný zánik filozofické a pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého. Vysoká škola pedagogická ukončila svoji činnost v roce 1958. Tímto datem se do svazku olomoucké univerzity, omezené v letech 1953–1958 pouze na lékařskou fakultu, opět začlenily filozofická a nově přírodovědecká fakulta. Současně vznikla v Olomouci další vysoká škola – pedagogický institut, který sloužil k přípravě učitelů primárního školství. Po zániku této vysoké školy v roce 1964 se opětovně ustavila pedagogická fakulta, která doplnila až do roku 1989 trvající sestavu čtyř fakult Univerzity Palackého v Olomouci. 

XX. sjezd sovětských komunistů odhalil zločinnou roli někdejšího lídra sovětské komunistické strany J. V. Stalina; tato skutečnost pak otřásla režimy lidově demokratických států – v Maďarsku došlo k ozbrojenému povstání, které potlačily sovětské vojenské jednotky. V důsledku těchto událostí proběhla v Československu na sklonku padesátých let personální čistka (tzv. třídně politické prověrky). Na olomoucké univerzitě tuto čistku organizoval její rektor prof. MUDr. Jaromír Hrbek, DrSc. Jím vypracovaný návrh nucených personálních odchodů lékařskou fakultu personálně devastoval. Vlastní realizaci těchto perzekučních aktů pravděpodobně zabránilo přesvědčení komunistické strany, že příslušná fáze budování komunistické společnosti, zahájená přijetím nové ústavy v roce 1960, se neslučuje s masovými perzekucemi.  

Organizační změny v soustavě československých vysokých škol i nesmělé reformy vlastního fungování a postavení vysokých škol z přelomu padesátých a šedesátých let do jisté míry napravovaly krajně avanturistická opatření z přecházejícího desítiletí. Na olomoucké univerzitě z těchto změn profitovaly zejména lékařská a přírodovědecká fakulta. Také filozofická a pedagogická fakulta hledaly více či méně úspěšně své místo na poli vědy a výzkumu. Takové snahy byly ovšem mařeny bouřlivými interními spory a aférami odehrávajícími

se mezi rektorem Jaromírem Hrbkem a jeho odpůrci, vyskytujícími se zejména na filozofické fakultě. Tyto konflikty ukončil až odchod Jaromíra Hrbka z rektorského postu; jeho nástupce Eduard Manďák, celoživotní stranický a státní funkcionář, pak rozbouřenou atmosféru na olomoucké univerzitě zklidnil. 

Ve druhé polovině šedesátých let minulého století se začala v Československu rozvíjet bohatá kulturní činnost, která významně substituovala neexistenci politického i občanského života. Na počátku šedesátých let se do těchto aktivit zapojili i studenti Univerzity Palackého. Kolem studentů filozofické fakulty vzniklo divadlo Zápalka i kulturně politický časopis FLP revue; v roce 1965 byl otevřen legendární Vysokoškolský klub s pozoruhodnou programovou dramaturgií; vysokoškolští učitelé a studenti organizovali bohatou činnost filmového klubu a stáli u vzniku přehlídky vědeckopopulárních filmů, která v roce 1967 obdržela název Academia film.  

Kulturní a posléze i společenský kvas na olomoucké univerzitě vnímali olomoučtí občané zejména prostřednictvím studentských majálesů. Nejslavnější olomoucký majáles proběhl v roce 1968, a to za mimořádného zájmu olomouckých občanů. O tři měsíce později rachotily vyděšeným, ale i vzdorujícím městem okupační tanky. Skončila „bájná šedesátá“ i pražské jaro jako pokus o reformu režimu vlády Komunistické strany Československa a touto politickou stranou reglementované Národní fronty, do níž byly začleněny všechny veřejně působící společenské organizace.

V období pražského jara (leden–srpen 1968) usilovalo tehdejší vedení Univerzity Palackého v Olomouci v čele s rektorem prof. RNDr. Josefem Metelkou, CSc., o vznik nových fakult, a to fakulty právnické a farmaceutické. Tyto snahy byly neúspěšné, zato v říjnu 1968 se vrátila do Olomouce bohoslovecká fakulta jako pobočka litoměřické bohoslovecké fakulty. Tato pobočka byla zrušena v polovině roku 1974. 

V akademické oblasti pražské jaro přineslo také vyvrcholení emancipačního hnutí vysokoškolských studentů. N českých vysokých školách došlo k rozpadu jednotné organizace Československého svazu mládeže a vzniku rozmanitých studentských spolků sdružovaných ve Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy. Po srpnové okupaci Československa se pak právě vysokoškolské studentské spolky – společně s odborovými svazy – staly nejvýznamnějšími odpůrci nastupující tzv. normalizace. Tato opoziční role nezávislých studentských organizací se projevila zejména při organizování studentské stávky v listopadu 1968. 

„Obnovení pořádku“ – tzv. normalizaci let 1969–1989 zahájily masové personální čistky mezi učiteli a zaměstnanci Univerzity Palackého v Olomouci. Různé formy perzekuce zasáhly v první polovině sedmdesátých let každého čtvrtého zaměstnance olomoucké univerzity. Počátky tzv. normalizace na vysokých školách (a v českém školství vůbec) pak jsou úzce spjaty s postavou prvního normalizačního ministra školství (a profesora neurologie na lékařské fakultě olomoucké univerzity) prof. MUDr. Jaromíra Hrbka, DrSc. Ten se stal „architektem“ personálních čistek ve školském rezortu, přičemž jeho zásahy do pracovně právní legislativy umožnily realizaci personálních čistek v celé zaměstnavatelské oblasti. 

Protože se vysoké školy a jejich akademické obce staly významnými aktéry pražského jara, dohled režimního centra nad vysokoškolskými institucemi se maximalizoval. Vysoké školy, jejich fakulty a obory na nich pěstované se do značné míry unifikovaly. Opětovně se vytratily z akademické sféry prvky akademické samosprávy, kodifikované vysokoškolským zákonem z roku 1966. Do výuky, ale také do vědecké produkce výrazně vstupovala tupě interpretovaná marxisticko-leninská ideologie podílející se na likvidaci svobodné edukace a svobodného vědeckého bádání, a to zejména v oblasti společenských a sociálních věd. Opětovně se zaváděl důraz na kádrově-politickou selekci při přijímání na vysoké školy, postupně doprovázený mimořádně silným klientelismem. Vysoké školy se také v důsledku školské reformy z poloviny sedmdesátých let a nárůstů porodnosti ocitly na vedlejší koleji zájmu decizních míst, což se projevovala zejména v nedostatečném růstu počtů vysokoškolských studentů. 

Ve druhé polovině osmdesátých let došlo mezi vysokoškolskými studenty k nárůstu kritických nálad. Do té doby účinné mechanismy (tzv. převodové páky), jimiž politické centrum uskutečňovalo dohled a kontrolu nad vysokými školami, začaly selhávat, resp. se silně formalizovaly. Násilně potlačená studentská demonstrace na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989 iniciovala vystoupení drtivé většiny národa proti totalitnímu režimu.  

Dne 20. listopadu 1989 se ke studentské stávce připojili také olomoučtí vysokoškolští studenti, kteří se zejména v počátcích tzv. sametové revoluce stali rozhodující protirežimní sílou v Olomouci. Už ve druhé polovině prosince roku 1989 se na jednotlivých fakultách olomoucké univerzity ustavily zastupitelské orgány obnovujících se svobodných akademických obcí. Celouniverzitní akademická rada poté zvolila do čela Univerzity Palackého v Olomouci amerikanistu a literárního historika docenta (posléze profesora) PhDr. Josefa Jařaba, CSc. 

Autor: PhDr. Pavel Urbášek